19. Rané císařství - principát. Dějiny Říma za iulsko-claudijské a flaviovské dynastie - základní teze

v této době nedochází k připojování nových velkých provincií, výjimkou je pouze dobytí Mauretánie za Caliguly, Británie za Claudia a Nerona, za Domitiana se její územní rozsah ještě zvětšil, k významnému ohrožení římské moci došlo v Judei, kde propuklo velké židovské povstání, potlačené Titem,

římští provinciálové dostávali ve větší míře plné římské občanské právo, což podpořilo politický, hospodářský a kulturní rozkvět provincií, velkou úlohu v rozvoji provincií měla romanizace, šíření římské kultury a římského způsobu života zejména v městech, a to v západní části římské říše, více k procesu romanizace v rámci tématu Vrcholné období a krize římského císařství,

Tiberius (14-37 n. l.), přestaly se za něho scházet volební lidové sněmy a císař také fakticky rozhodoval o dosazování nových úředníků, velký vliv na Tiberia měl velitel pretoriánské gardy Seianus, nedůvěra císaře ke svému okolí vedla k tvrdému postupu proti protivníkům, k vydání zákona o urážce císařského majestátu, týkal se každého, kdo byl obviněn z velezrady vůči císaři nebo se ho dotkl nějakým urážlivým výrokem nebo chováním, od roku 26 n. l. spravoval císař říši z ostrova Capri pomocí písemných instrukcí,

ke kladům jeho vlády náležel dohled nad hospodařením se státními prostředky a vzorná administrativa v říši,

v zahraniční politice se musel vypořádat se vzpourami legií na Rýně a Dunaji, vojáci zde nabídli adoptivnímu synovi Tiberia, Germanicovi, aby se stal císařem, i když odmítl, byl neustále v podezření z možné uzurpace císařské moci, byl nakonec od Rýna stažen a zemřel na východě impéria za nejasných okolností,

Caligula (37-41 n. l.), byl Germanikovým synem, v době, kdy jako chlapec žil se svým otcem ve vojenském táboře, dostal od vojáků přízvisko Caligula (Botička), senát se za něho změnil ve zcela bezvýznamnou instituci, došlo k posílení císařova kultu, Caligula se pokládal za vtělení některých bohů a vyžadoval božské pocty, projevovaly se u něho známky šílenství,

Claudius (41-54 n. l.), byl provolán císařem praetoriány, byl Caligulovým strýcem, za jeho vlády mělo velký význam povolení přístupu k městským úřadům v Římě i římských občanům z provincií (nejprve Gallům), docházelo i k širšímu udělování římského občanství dalším jednotlivům z řad provinciálů, na jeho dvoře velmi vzrostl vliv propuštěnců, proslavení byli zejména Narcissus a Pallas, kteří řídili administrativu a především finance,

císař byl velmi vzdělaný, biograf Suetonius mu připsal napsání dějin Etrusků,

pokud jde o zahraniční politiku císaře, byla k říši připojena Mauretánie, jižní část Británie a Thrákie,

jednání Caliguly výrazně ovlivňovaly zejména jeho třetí a čtvrtá manželka (Messalina, Agrippina – Caligulova sestra), Agrippina měla z předchozího manželství syna Nerona a snažila se pro něho zajistit nástupnictví na trůně, Nero byl upřednostněn před vlastním Claudiovým synem Britannikem (syn Messaliny), Agrippina nakonec nechala Claudia otrávit, jeho nástupcem se stal Nero,

Nero (54-68 n. l.), zpočátku své vlády vystupoval ve shodě se senátem a se svými rádci, velitelem pretoriánů Burrem a stoickým filozofem (Neronovým vychovatelem) Senecou, jeho chování se však postupně proměnilo a vyznačovalo se krutým jednáním, nedůvěrou k okolí, ješitností, přesvědčením o svém mimořádném uměleckém nadání, snahou získat oblibu římského lidu,

Nero dal postupně odstranit Britannika, svou matku Agrippinu, Seneca, který byl podezřelý z účasti na spiknutí proti Neronovi, spáchal sebevraždu, stejné podezření bylo také příčinou smrti významného římského literáta, satirika Petronia, rozhodčího vkusu na Neronově dvoře (arbiter elegantiae, arbiter elegantiarum),

stejně jako Caligula začal i Nero vyžadovat božské pocty, čímž přispíval k upevňování císařského kultu v Římě,

v roce 64 n. l. postihl Řím velký požár, jenž zachvátil značnou část města, jako viníky požáru nastrčil Nero křesťany, objevila se však domněnka, že město nechal zapálit samotný císař, aby mohl realizovat jeho velkolepou výstavbu a přestavbu, po požáru zahájil císař výstavbu svého slavného Zlatého domu (Domus aurea), rozsáhlého paláce, který se rozprostíral na ploše přes 120 ha, palác byl místem nevídaného luxusu, včetně otočné jídelny, součástí celého komplexu domu byla i císařova obrovská bronzová socha (Kolos), která byla po Neronově smrti odstraněna a na jejím místě vznikl za Flaviovců amfiteátr pojmenovaný Colosseum,

odpor proti Neronově krutovládě stále sílil, císař byl senátem prohlášen za veřejného nepřítele, nakonec spáchal roku 68 př. n. l. sebevraždu,

Neronem vymřela iulsko-claudijská dnystie, po jeho smrti se v krátké době na přelomu let 68/69 n. l. vystřídali u moci čtyři císaři, Galba, Otho, Vittelius, Vespasianus, jež provolávali za císaře především vojáci, tento rok je označován jako rok čtyř císařů,