OSE_1

OŠETŘOVATELSTVÍ S DIDAKTIKOU OŠETŘOVATELSTVÍ

1. Charakteristiky lidského těla v sociokulturním smyslu – Jako nástroj kultury a zdroj kulturní symboliky a také jako významný komunikační prostředek pro ošetřovatelskou praxi. Vývoj vzdělávání ošetřovatelských odborníků od doby první Československé republiky do současnosti.

• Charakteristiky lidského těla v sociokulturním smyslu – Jako nástroj kultury a zdroj kulturní symboliky a také jako významný komunikační prostředek pro ošetřovatelskou praxi.

Kulturní a sociální antropologie je společenská věda, která se zabývá lidskými kulturami, jejich vznikem a vývojem, srovnáváním různých kultur a významem kultury pro člověka. Na rozdíl od sociologie však vychází od jednotlivce a klade důraz na to, jak lidé svým kulturám a společnostem sami rozumějí. Proto se zajímá také o historii a místní tradice. (z wiki)

Je nepochybné, že člověk je nejen základním „stavebním kamenem“ společnosti a kultury, ale také, či spíše především, spolutvůrcem a hybatelem společenského a kulturního vývoje. Současně platí, že každá společnost je nositelkou nějaké kultury nebo civilizace. základní charakteristikou kultury je spíše než schopnost učit se schopnost učit druhé. Právě formování identity, její různé podoby, stálost a proměnlivost, a především pak její význam pro život každého jednotlivce v určité společnosti a kultuře považujeme za klíčová aktuální témata současné sociokulturní antropologie. Přijímání různých rolí, jejich identifikace a internalizace produkují a formují jedincovo „já“, a to klíčovým způsobem, což má multiplicitní praktický dopad jak pro něho samotného, tak pro jeho okolí. Ačkoli jde o proces celoživotní, za nejdůležitější musíme považovat období dětství a dospívání, neboť v tomto věku je jedinec „nejplastičtější“, tudíž vlivům společenského a kulturního prostředí nejvíce podléhající. Nejvýznamnějšími skupinami, jejichž prostřednictvím se dítě socializuje, jsou samozřejmě rodina a škola. Jde o základní prostředí, v nichž probíhá dialektický, socializačně individuační proces, tedy také enkulturace, personalizace a humanizace jedince (Musil, Musilová, 2000, s. 28). Během tohoto procesu, který provází psychosociální vyzrávání jedince, si dítě, mladistvý, a nakonec mladý dospělý osvojuje postoje, víry, normy, ideály vlastní společnosti, internalizuje hodnoty, nabývá vědomosti, získává a rozvíjí dovednosti a návyky, buduje základy vlastní životní filozofie a autentické identity. Dalšími skupinami, v nichž si osvojujeme kulturu, jsou vrstevníci a masmédia. (z knížky od Ciché)

Je nepochybné, že základními komponentami paradigmatu sociální a kulturní antropologie jsou různé způsoby bytí člověka, diverzita a univerzalita lidských společností a kultur, dichotomie „my a oni“, stabilita versus dynamika, tj. i proměnlivost společností a kultur, jejich inovace i vznik zcela nových kvalit. Věda, která zkoumá lidstvo v jeho sociokulturní mnohotvárnosti a proměnlivosti, v minulosti, i v současnosti, se běžně označuje jako etnologie (Etnologie je společenská věda, jež se zabývá srovnávacím studiem kultur a společností.) (Cichá)