OSE_1

Zásluhou prvního prezidenta Tomáše Garriguea Masaryka a jeho nejstarší dcery Alice se rozvíjel Československý červený kříž a jeho prostřednictvím sociální a ošetřovatelská péče. V září 1920 přešla škola do správy Československého červeného kříže (ČSČK). Nově se oficiálně jmenovala Ošetřovatelská škola ve správě Československého červeného kříže. Řízení školy mělo na starosti kuratorium, jehož členy byli tři univerzitní profesoři, zástupce zemské politické správy, zástupce ministerstva zdravotnictví a tělesné výchovy, ředitel Všeobecné nemocnice, zástupce ČSČK, předsedkyně Dámského klubu a ředitelka školy (Kutnohorská, 2010; Kafková, 1992). Předsedkyně ČSČK Alice Masaryková přinesla ze Spojených států Amerických (USA) do Československé republiky (ČSR) nový náhled na ošetřovatelství. Přivedla do České ošetřovatelské školy americké ošetřovatelky, aby svými zkušenostmi pozvedly úroveň ošetřovatelství u nás. Ředitelkou školy na tříleté období byla zvolená Američanka Miss Marion G. Parsons. Americkým ošetřovatelkám se podařilo výrazně zvýšit jak teoretickou, tak i praktickou úroveň výuky. Dbaly na individuální přístup k nemocnému a respektování jeho duchovních potřeb. Základním učebním pramenem byla kniha F. Nightingalové „O ošetřování nemocných“ (Kafková, 1992; Mlýnková, 2010). Po Američance se stala ředitelkou ošetřovatelské školy v roce 1923 Češka Sylva Macharová, jedna z mála vzdělaných sester, která studovala ošetřovatelskou školu ve Vídni. Zasloužila se o celkové rozšíření školy. Do prvního ročníku bylo přijato 53 uchazeček, což byl dosud největší počet. Dále zřídila pro žákyně „školní stanice“ pro praktickou výuku. Macharová měla zájem na tom, aby veřejnost byla informována o možnostech vzdělávání na její škole, a proto přispívala například do Národních listů. Výsledkem její snahy bylo, že se v roce 1924 přihlásilo ke studiu sto dvacet žen (Kafková, 1992; Chvátalová, 2009).

Po deseti letech vedení ČSČK byla v roce 1931 škola převedena do státní sféry pod názvem Česká státní ošetřovatelská škola. Ředitelkou školy byla Emilie Ruth Tobolářová, která školu řídila v době druhé světové války. Byla členkou Spolku diplomovaných sester a v dalších organizacích, kde se snažila dále rozvíjet československé ošetřovatelství. Studium bylo rozděleno do dvou let se třemi semestry. Na konci každého semestru musely žákyně absolvovat závěrečnou zkoušku. Opravné zkoušky nebyly povoleny a neúspěšné studentky musely školu opustit (Chvátalová, 2009).

Na počátku Československého státu bylo v republice deset diplomovaných sester, v roce 1931 se tento počet několikrát znásobil. Rozvoj školy byl násilně přerušen vyhlášením mobilizace a následnou německou okupací. Do ošetřovatelské školy byl zaveden německý jazyk, ve kterém se vyučovaly některé předměty a konala se v něm i závěrečná zkouška. Po únoru v roce 1948 musela Tobolářová z čela školy odejít a na její místo byla jmenována diplomovaná sestra Anna Rypáčková. Československé ošetřovatelství se mezi světovými válkami nezabývalo jen rozvojem nemocniční služby, ale snažilo se uspět i v sociální sféře. Proto byla zřízena první sociální škola v Praze (Kafková, 1992; Chvátalová, 2009, Kutnohorská, 2010). Po zrušení soukromé vyšší sociální školy byla otevřená v roce 1936 Masarykova státní škola zdravotní a sociální péče, aby novým studentkám dávala dobrý zdravotnický základ i pro péči kurativní. Škola přijala jen dívky, které měly splněnou státní maturitní zkoušku a bydlely společně na internátě. Výše poplatku za studium a ubytování přesahovala možnosti širších vrstev společnosti. Po zahájení činnosti školy byly otevřeny dva kurzy v sociálně zdravotní péči, jeden v českém jazyce a druhý v jazyce německém (Kafková, 1992). (https://theses.cz/id/18us9e/11548207)