OSE_1

Lidské tělo samo o sobě nenese žádné významy. Proces semiotizace nastává teprve vlivem kultury, kdy se částem těla přikládá nějaký význam. Patrné je to například u srdce, kterému se v rozmanitých kulturách přikládá určitý význam. Ve starověkém Egyptě se srdce pokládalo za sídlo duše, a proto po smrti bohové vážili srdce zemřelého, aby posoudili míru jeho dobrých a špatných skutků. Srdce zemřelého bylo vyvažováno pštrosím perem, které představovalo atribut bohyně pravdy Maat. Pokud bylo srdce těžší, odcházela duše zemřelého do podsvětí. V opačném případě ji pozřela požíračka duší Ammemait.

Některé přirozené asymetrie lidského těla jsou kulturou zdůrazněny. Například v případě levorukosti a pravorukosti. K pravé ruce míří pocty, lichotivá označení, výsady: koná, přikazuje, bere. Naopak levou rukou se opovrhuje a je jí vyhrazena role ponížené asistentky: sama nemůže dělat nic, pomáhá, podporuje, drží.

Lidskému tělu a jeho částem jsou přikládány významy nejen po celou dobu života jedince, ale rovněž po jeho smrti. Zacházení s ostatky mrtvých lze považovat za kulturní univerzálii a pohřbívání bytostně patří k člověku. V některých kulturách jsou ostatky zemřelých umístěny ve veřejném prostoru a vystaveny pohledům žijících. Ostatky se v tomto případě stávají konkrétními symboly.

Každý přirozený symbol odvozený z lidského těla nese kulturní význam a každá kultura selektuje vlastní tělesnou symboliku. Tělo tímto vstupuje do sociální struktury a stává se nástrojem komunikace. Tělo komunikuje informace s kulturním systémem, jehož je součástí. Forma takové komunikace proto vždy odráží kulturní normy a jejich hranice. Může také být nástrojem změn, které sociální situaci vytvářejí. Navíc zprostředkovává podobu sociální struktury tím, že je jejím obrazem. Příkladem aktivity, v níž se snoubí fyziologické a kulturní procesy je smích. Normy a význam smíchu variují od kultury ke kultuře. Některé kultury se téměř neusmějí, zatímco jiné – jako například Pygmejové nebo Haiťané, se běžně válí po zemi v záchvatech smíchu. Většinou se jedná o reakci na určitou sociální situaci nebo alespoň její asociaci. Začíná obvykle nepatrnou změnou ve výrazu tváře, která postupně může přejít do celého těla. (https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/47013/DPTX_2011_1__0_204028_0_119083.pdf?sequence=1&isAllowed=y)

Neverbální komunikace představuje druh sdělení, předáváme informace beze slov. Neverbálně lze sdělovat emoce, pocity, nálady, afekt, dále zájem o sblížení (navázání intimnějšího vztahu), snahu o vytvoření dojmu, kdo jsme já a v neposlední řadě také snahu záměrně ovlivnit postoj partnera. Neverbální projev je považován za upřímnější a silnější než verbální projev. V ošetřovatelském procesu jsou projevy a součásti neverbální komunikace velmi významné. Je dovedností sestry vyznat se v řeči těla, umět pracovat se svými neverbálními projevy a umět „naslouchat“ neverbálním projevům svých pacientů, aby si získala potřebné porozumění s pacientem a důvěru pacienta. Při studiu neverbální komunikace je však potřeba věnovat pozornost také etnickým vlivům. Určitou specifičnost má neverbální komunikace, nejvíce mimika a gesta, u různých národů. Znalostí těchto specifik můžeme zabránit neúmyslnému vysílání chybného sdělení.