OSE_1

Odrazem emocí ve výrazu tváře se zabývá mimika. Obličej může vyjadřovat sedm základních emocí: štěstí - neštěstí, neočekávané překvapení - splněné očekávání, strach - pocit jistoty, radost - smutek, klid - rozčilení, spokojenost - nespokojenost, zájem - nezájem a bezpočet jejich vzájemných kombinací.

Haptika zahrnuje taktilní sdělení v sociální interakci. Jednodušeji řečeno jde dorozumívání doteky a podáváním rukou.

Posturologie je charakterizována jako řeč našich fyzických postojů. Neverbálně tak komunikujeme pomocí držení těla, napětím či uvolňováním, nakloněním, polohou rukou, nohou, hlavy, postavením všech částí těla jako celku a směr natočení těla.

O významu fyzické vzdálenosti mezi lidmi pro komunikativní sféru nás poučuje proxemika. Vzájemná citlivost pro prostorové chování významně ovlivňuje úspěch komunikace. Podle vzdálenosti při kontaktu s jinými lidmi může člověk rozlišit čtyři zóny

Kinezika představuje širokou oblast neverbální komunikace zahrnující veškeré spontánní pohyby těla a jeho částí.

Gesto je pohyb, který má výrazný sdělovací účel a který jako komunikační prvek předcházel jazykovému vyjádření. Pod pojmem gestika se nachází pohyby jakékoli části těla, ať už nohami, hlavou, většina gest je ale vyjadřována rukama

Chronemika je charakterizována způsobem, jakým vyjadřujeme, užíváme a strukturujeme čas. Jedná se o to, jak člověk komunikuje v časových souvislostech.

• Vývoj vzdělávání ošetřovatelských odborníků od doby první Československé republiky do současnosti.

Vznik Československé republiky v roce 1918 znamenal novou zásadní změnu ve společenském postavení žen. Mění se společenské normy a kulturní potřeby, což se projevilo především ve vzdělávání. V té tobě se v parlamentu projednával široký okruh návrhů zabývající se vzděláváním a výchovou dívek. Nová republika převzala rakousko – uherský právní systém ministerstva vnitra z roku 1914 nařízení o ošetřování nemocných provozovaného z povolání. Nařízení uznalo význam ošetřovatelské péče, a tak legalizovalo zřízení dvouletých ošetřovatelských škol při nemocničních zařízeních, které byly schopny zajistit praktickou výuku. Přijetí ke studiu bylo podmíněno ukončením občanské školy nebo odborným všeobecným vzděláním. O přijetí rozhodovala komise, která se skládala ze zemského zdravotního referenta, ředitele a vedoucí školní sestry. V prvním ročníku se žákyně věnovaly především teoretické části a v druhém roce studia praktickému výcviku. Ukončení vzdělávání zahrnovalo vykonání diplomované zkoušky, což znamenalo, že absolventky směly užívat titul „diplomovaná ošetřovatelka“ (Kutnohorská, 2010; Kramářová, 2006). Díky nařízení o ošetřování nemocných provozovaného z povolání byla v roce 1916 otevřená Česká zemská škola pro ošetřování nemocných při Všeobecné nemocnici v Praze. O otevření školy se zasloužila Františka Fajfrová, která byla jmenována první ředitelkou školy. Podle nařízení ministerstva bylo do studia ošetřovatelství na základě přijímacích zkoušek přijato patnáct uchazeček o studium. Přijímací řízení spočívalo ve zkoušce z inteligence, matematiky, českého jazyka a psychologie. Podmínkou pro přijetí bylo rakouské státní občanství, ukončení měšťanské školy, věkový limit od osmnácti do třiceti let, zdravotní způsobilost, mravní bezúhonnost, zájem o ošetřovatelské povolání a doklad, že uchazečka se nestará o nezletilé dítě a nevede vlastní domácnost (Kutnohorská, 2010, Škochová, 2005, Mlýnková, 2009). Dle nařízení byla škola na dva roky. První rok se učenky věnovaly teoretické průpravě a druhý rok praktické výuce, která probíhala na I. interní klinice ve Všeobecné nemocnici v Praze. Studium bylo ukončeno státní diplomovou zkouškou a složením slibu Florence Nightingalové. Ošetřovatelky měly právo používat titul „diplomovaná ošetřovatelka nemocných“. Studentky musely povinně bydlet společně na internátu a stolovat musely s učitelkami školy. Cílem společného soužití studentek bylo, aby se lépe poznávaly. Učenky platily školné, ze kterého se hradilo ubytování, stavování, uniforma studentky, praní prádla, lékařské a zubní ošetření. Školné platily každý měsíc vždy předem. Chudé žákyně s dobrým prospěchem, které měly předpoklady pro výkon profese, nemusely školné hradit v celé výši. Ty, které byly osvobozeny od školného, se musely zavázat, že po ukončení studia zůstanou pracovat ve státní nebo státem provozované nemocnici. Doba odpracování závisela na poskytnuté slevě na školném. K teoretickému výcviku byly povolány kvalifikované sestry české národnosti, absolventky vídeňské ošetřovatelské školy Olga Holoubková, Gizela Bártová a Božena Březinová. Z prvního kurzu ukončilo studium v roce 1918 deset žákyň. Ty byly pro rozvoj československého ošetřovatelství základním kamenem (Kafková 1992; Škochová 2005).