OSE_1

Z antropologického hlediska můžeme u lidského těla rozlišit organickou a kulturní dimenzi. Kulturní dimenze má tři strukturální úrovně – tělo jako artefakt, norma a význam. Tři stanovené strukturální úrovně můžeme uchopit pomocí procesů, jimiž je lidské tělo upravováno, disciplinováno a semiotizováno. Právě na lidském těle lze demonstrovat sílu kultury a ukázat dynamiku kulturního a biologického determinismu. Lze konstatovat, že uvedené tři strukturální úrovně odpovídají kulturně antropologickému přístupu ke kultuře. V antropologii se totiž pod pojmem kultura rozumí systém artefaktů, sociokulturních regulativů a idejí, které jsou sdíleny členy určité společnosti (srov. Soukup 2011). Každou z uvedených rovin můžeme ilustrovat četnými příklady z různých kultur. (https://ojs.cuni.cz/paideia/article/download/1792/1369/)

Lidé v každé známé kultuře upravují svá těla a někdy jde o poměrně drastické úpravy. Nechvalně známá je ženská obřízka (infibulace), která je hojně rozšířená u afrických kmenů, a to zejména v severozápadní Africe. Tato praktika je někdy dávána do souvislosti s některými světovými náboženstvími, s nimiž ji ovšem nelze spojovat. Infibulaci praktikují muslimské i křesťanské společnosti v Africe. Ani v jednom případě není článkem víry. Jde o prastarou praktiku, kterou prováděly zejména africké kmeny v souvislosti s ženskými iniciačními rituály.

Ženská obřízka má ovšem dramatické dopady na kvalitu sexuálního života žen, jejich reprodukci a nezřídka ohrožuje jejich zdraví a život. Proto se vedou na světě kampaně za zákaz těchto praktik. Drastické praktiky úprav lidského těla jsou však známé z mnoha oblastí světa. Velmi dobře zdokumentované jsou například deformace chodidel čínských dívek, kterým byly lámány nárty tak, že mohly být prsty nohou zavinuty pod chodidlo. Dívky, které měly malá chodidla, muži považovali za velmi atraktivní, a proto rodiče zvyšovali tímto drastickým postupem jejich „krásu“. Tento zvyk se objevil již v 10. století a k jeho zákazu došlo v Číně až v roce 1911, ale i tento zákaz byl běžně porušován.

Lidské tělo je kulturně konstruováno a reprezentováno. Zcela zřetelně to můžeme pozorovat na menstruaci. Ta je neutrálním fyziologickým jevem, který se stává v kultuře nositelem rozmanitých významů. Menstruující ženy jsou v některých kulturách chápány jako nečisté, jsou separovány, nebo se musí zdržet nějakých aktivit. Na druhou stranu se v některých kulturách menstruace oslavuje, je symbolem plodnosti. Nabývá různých významů, je tabuizována i oslavována, stává se politickou, náboženskou ale nikdy není neutrální.

Upravování a zkrášlování těla prostřednictvím často bizarních technik je typické pro všechny známé kultury.

Lidské tělo je nejen rozmanitým způsobem opravováno a deformováno v souladu se sociokulturními normami a idejemi a stává se z něj tak artefakt, ale rovněž je disciplinováno. Od kultury ke kultuře liší způsoby chůze, běhu nebo plavecké styly. Ovládání těla se lidé učí od prvních minut svého života. Osvojujeme si tělesné návyky a učíme se ovládat vlastní tělo. Do sféry disciplinace těla patří například kontrola sfinkterů a ovládání a uspokojování základních tělesných potřeb, či kontrola emocí. Disciplinace těla a jeho přetváření na spolehlivý sociální a kulturní stroj přináší rozhodující důsledky pro psychický rozvoj jedince. (https://ojs.cuni.cz/paideia/article/download/1792/1369/)