37. Přehled vývoje diplomatického materiálu patrimoniální správy v českých zemích

Konšelé a rychtář obec spravovali, zastupovali ji před vrchností a zároveň byli jejím orgánem, od níž byli také jmenováni do svých funkcí. Rychtář a konšelé měli rovněž soudní pravomoc nad poddanými. Soudy se konaly na rychtách za účasti hejtmana a písaře. Na soudech byly projednávány především záležitosti držby nemovitého majetku a sirotčí.

Až do doby tereziánských a josefínských reforem nebylo vedení vrchnostenských knih regulováno státem a nebylo jednotné. Jejich úprava se řídila místními potřebami a zvyklostmi panství.

Nejdůležitějšími písemnostmi týkající se poddanské držby majetku byly pozemkové (gruntovní) knihy, jež zajišťovaly právní poměry nemovitého majetku poddaných a chránily pozemkové vlastnictví. Jejich obsahem je evidence nemovitého majetku poddaných se změnami s tím spojenými a vejruňky – splátky trhových částek (mohou zachycovat i podrobnější popisy včetně živého a mrtvého inventáře, množství zásob obilí, píce atd., váznoucí dluhy, vejminky apod). Nejstarší gruntovní knihy (vznikaly od 15.-16. stol. v souvislosti se zakupováním poddaných) se nazývají purkrechtní registra a jsou kopií městských knih trhových smluv. Knihovní záležitosti byly vyřizovány na výročních soudech a dozor nad vedením gruntovních knih měl hejtman, zápisy do nich činil listovní písař. Zápisy v gruntovních knihách původně postupovaly za sebou v chronologickém sledu, později bylo zapisováno podle rychet a vsí, kde měla v každé vsi daná usedlost vyhrazeno tzv. reálné folio. Gruntovní knihy tak byly vedeny buď samostatně pro každou obec nebo pro několik obcí společně. Podstatné změny ve vedení pozemkových knih se odehrály za josefínských reforem (císařský patent z r. 1794 zaváděl 3 typy knihy – hlavní knihu, dlužní knihu a knihu listin – pro desky zemské a stal se také nezávaznou směrnicí pro pozemkové knihy, neboť vyhovoval i jejich vedení). Císařský patent z 4.4. 1789 nařizoval, aby vedení gruntovních knih bylo svěřeno zvláštní přísežné osobě (později musela mít tato osoba právnické vzdělání a zkoušky); zásahem státu byly upraveny knihovní taxy. Podle občanského zákoníku z r. 1811 byl zápis v pozemkových knihách nutný pro každou změnu v držbě nemovitosti. V r. 1848 bylo vedení pozemkových knih zanecháno patrimoniálním úřadům; následujícího roku byla pozemková agenda přenesena na okresní soudy. Říšským zákonem z 25. 7. 1871 a prováděcím nařízením z 15.12.1872 došlo ke zřízení nových pozemkových knih

Naopak ve prospěch vrchnosti byly vedeny urbáře. Původně obsahovaly jen předpis a soupis poddanských dávek a povinností, později též zachycovaly rozsah usedlostí. Často byly na jejich základě odhadovány předpokládané výnosy a sestavovány sumáře (přehledy o stavu a finančním výnosu celého velkostatku). Základní jednotkou bylo panství. Urbáře nebyly sestavovány pravidelně a vznikaly v různě dlouhých intervalech, často při změně majitele panství nebo prodeji (mnohdy vznikají opisem starších předloh a nejsou aktuální). Od konce 17. století byly nahrazovány katastry.