Detektory kovů + geochemie v archeologii

Průzkum pomocí detektoru kovů

Principem měření patří detektory kovů mezi geofyzikální elektromagnetické přístroje. Jsou založeny na pulzně indukčním principu. Volitelným zpožděním měření po vypnutí proudu lze stanovit mezní úroveň, od které je aktivován zvukový či optický signál v detektoru (z toho též vychází princip tzv. diskriminátorů, kterými jsou moderní detektory vybaveny).DISKRIMINÁTOR= MĚŘÁK, KE ZJIŠTĚNÍ ŮBYTKU NAPĚTÍ Pomocí diskriminátoru můžeme filtrovat předměty podle velikosti a druhu kovu.

Využití detektorů v archeologii:

Užití detektorů kovu může mít v archeologii několikerý cíl, avšak přináší i některá rizika. Bezproblémové je využití detektorů v průběhu archeologického výkopu, kde mohou být detektory nasazeny s cílem zefektivnit práci, umožnit šetrnější vyzdvižení předmětů, případně dohledat neregistrované artefakty na haldách vykopaného nebo vytěženého materiálu. Detektory kovů by měly být také předem použity na všech archeologických výzkumech, kde je plánována mechanizovaná skrývka. Případem, při kterém je použití detektoru naopak třeba všestranně zvažovat, je cílený archeologický průzkum, který systematicky vyhledává a mapuje kovové předměty v rámci určité lokality (komponenty), např. v železářských areálech, na bojištích atd. Tento typ výzkumu lze doporučit pouze v některých případech a při dodržení striktních metodických zásad. Zcela nepřijatelný je např. u kontextů strukturovaných (hrobů, sídlištních vrstev in situ apod.).

Ochrana archeologického dědictví před nelegálními uživateli detektorů:

Nelegální používání detektorů kovů s komerčním účelem se v posledních letech v ČR stalo jedním z nejzávažnějších problémů archeologické památkové péče. Způsoby ochrany lokalit před uživateli detektorů můžeme dělit na aktivní a pasivní. K aktivním způsobům ochrany počítáme (a) distribuci klamavých kovových předmětů; (b) instalaci rušivých elektromagnetických zdrojů, případně poplašných zařízení, případně (c) preventivní výzkum lokalit. Mezi pasivní způsoby patří (d) zákaz vstupu s detektory a (e) střežení lokalit. Všechny tyto způsoby však mají daleko k efektivnosti. Za nejspolehlivější, ale nejpomalejší cestu k ochraně archeologického dědictví je proto třeba považovat osvětu, která vede k pozitivnímu vztahu veřejnosti k archeologickému dědictví.

Geochemie v archeologii

Lidské aktivity ovlivňují koloběh prvků v přírodě. Člověk získává potravu v širokém okruhu, avšak odpad z toho vzniklý hromadí v obytném areálu, případně v areálu pohřebním nebo výrobním. Zatímco ochuzení okolí o odebrané prvky je nepatrné a v podstatě neměřitelné, na omezené ploše areálu dochází k pozorovatelnému zvýšení koncentrace odpadu a k jeho chemickému a mikrobiologickému rozkladu. Kyslík, uhlík a vodík uniknou po rozkladu ve formě plynů, případně vody. Vápník, chlór, sodík a dusík tvoří snadno rozpustné sloučeniny, síra má tendenci slučovat se s vodíkem na sirovodík a uniknout. Vázat se na geologický půdní substrát může fosfor, železo a křemík. Kromě přímé indikace minulých aktivit má chemický rozbor v archeologii význam i pro stanovení možnosti zachování některých druhů ekofaktů. Obsah vápníku je např. důležitý pro zachování kostí a některých kovů; železo váže fosfor na kyselých a odvápněných půdách. Indikátorem lidských aktivit může být i koncentrace Pb, Zn, Cu, Mn a Ni, případně některé vodou nerozpustné organické látky (lipidy, např. cholesterol). Pro možnosti fosfátové analýzy a zachování organických hmot je důležitá i kyselost půdy (pH faktor), čili koncentrace vodíkových iontů. Nejdůležitějším sledovatelným prvkem je fosfor. Mapování obsahu sloučenin fosforu v zemině k archeologickým účelům lze provádět na třech prostorových úrovních: (a) v celých regionech (srov. mapy obsahu fosfátů, původně zhotovené pro zemědělské – a druhotně i archeologické – účely např. v Holandsku a Švédsku), (b) v rámci komponent a (c) v rámci jednotlivých objektů, např. domů nebo hrobů. V počátcích aplikace fosfátové analýzy byla jako činidlo zpravidla používána silná kyselina. Ta extrahuje řádově vyšší hodnoty fosfátů a jejich nárůst v archeologických vrstvách nebývá příliš vysoký. Tato nevýhoda vedla A. Majera k vývoji tzv. relativní metody fosfátové půdní analýzy, při níž se zemina vyluhuje varem v pětiprocentní kyselině octové. Takto se vyluhují především druhotně dodané archeologické fosfáty, jejichž vazba na sorpční komplex není tak pevná jako u fosfátů geologického původu a poměr fosfátů mezi sterilním pozadím a archeologickými vrstvami je příznivější (Majer 1984). Postupy podobnými geochemickým lze účelně zjišťovat i některé fyzikální vlastnosti zemin, obsahující informace o minulých lidských činnostech. Jde např. o objemovou hustotu zeminy (udusanost půdy, např. v místě podlah, komunikací apod.) a jejich zrnitost (potenciální rozlišení přírodních sedimentů a kulturních vrstev).