OSE_11

Metody výuky

= model činnosti učitele a žák, směřující k dosažení cílů

dělíme všeobecně na klasické, komplexní a aktivizační výukové metody

Klasické výukové metody:

- metoda slovní (přednáška, vysvětlení, výklad)

- metoda názorně demonstrační (pozorování, předvádění, demonstrace)

- metoda praktická (praktický nácvik úkonů/činností/dovedností, laboratorní činnost apod.) nejčastější, co se týče praktické výuky v nemocničních zařízeních.

Komplexní výukové metody (VM):

- v ošetřovatelské praxi nejčastěji: individuální a individualizovaná, samostatná práce žáků, učení v životních situacích, skupinová výuka, kritické myšlení

- další komplexní VM: brainstorming, projektová výuka, výuka dramatem, otevřené učení, televizní výukaspíše v rámci výuky a přípravy na praxi

Aktivizační výukové metody:

- v oš. praxi nejčastěji metody diskusní (komunikace mezi žákem a učitelem), metody heuristické, řešení problémů (jak dokáže žák reagovat v určité situaci při ošetřování nemocného, rychlost reakce apod.), metody situační (rozhodnutí žáka dle vlastních znalostí, dovedností, příprava žáka na každodenní řešení problémů)

- další metody: inscenační (hraní rolí, modelové situace), brainstorming a didaktické hry spíše v rámci přípravy na praxi v nemocnici.

Prostředky k výuce/didaktické prostředky

- v oš. praxi nejčastěji: učební pomůcky a školní potřeby (sešit, deník praxe, psací potřeby, učebnice), nemocniční vybavení a pomůcky k úkonům, dokumentace, ? pracovní oděv ?.

- další didaktické prostředky: - přístroje didaktické techniky, doplňující technické zařízení (televize, rádio) spíše u přípravy na praxi při výuce ošetřovatelství

Motivace a její formy

- Motiv lze charakterizovat jako popud vycházející z potřeby, která má být uspokojena.

- též pohnutka

- to co uvádí organismus do pohybu a zároveň rozhoduje o směru a síle jeho aktivity

- určuje směr a intenzitu lidského chování a jeho činnosti

- projevuje se zejména tím, že buď chceme něčeho dosáhnout, anebo se chceme něčemu vyhnout

- vyšší motivy se objevují až po realizaci nižších motivů

- zájem o učení lze chápat jako souhrnné označení žákovy motivace ve vztahu k učení.

- motivaci k učení dělíme na vnější a vnitřní

• Vnitřní motivace znamená zvídavost nebo radost z výkonu určité činnosti, za vnější motivací stojí odměna, pochvala, trest apod.

• Rozdíl mezi vnitřní a vnější motivací je relativní.

- Motivaci mohou ovlivňovat tzv. incetivy (vnější pobídky), třídí se do několika skupin:

• Novost situace, předmětu nebo činnosti

• Úspěch v činnosti – dobrý výsledek=odměna

• Žákova činnost a uspokojení z ní – radost z činnosti (psychomotorické i intelektuální činnosti)

• Sociální momenty – pozitivní sociální hodnocení předmětů/činností, sociální hodnocení žákova úspěchu v učebních činnostech, společná činnost, soutěžení

• Souvislost nového předmětu s předchozími žákovými činnostmi, zkušenostmi a zájmy – od zájmových činností až k hlubokému zájmu

• Souvislost předmětu s životními perspektivami – jen učení nestačí, důležitá je žákova zkušenost nebo zážitek s emočním zabarvením