3_05_Vedeni_v_polovodicich

π s energiemi v desítkách či stovkách MeV). Taková částice 

je schopna dostat na velmi krátkém úseku velké množství elektronů z vázaných stavů, což se 
projevuje elektrickým pulzem. Na tomto principu pracují polovodičové detektory částic, které 
se používají v experimentální jaderné fyzice.  
 

Obr. 3.5.-4 a) Čistý křemík při velmi nízké teplotě. V látce nejsou volné elektrony a proto se 

chová jako nevodič. b) Znázornění páru volný elektron-díra. 

 
Pokud  není  k  polovodiči  připojen  zdroj  elektrického  napětí,  pohybují  se  elektrony  a  díry 
neuspořádaně. Po připojení zdroje se posouvají elektrony proti intenzitě vnějšího elektrického 
pole,  díry  ve  směru  opačném.  Hustota  děr  a  volných  elektronů  je  v  čistém  křemíku  stejná  a 
roste s teplotou. Při pokojové teplotě dosahuje přibližně hodnotu 6,8

⋅1016 m-3. Typ vodivosti, 

který  jsme  právě  popsali,  se  nazývá  vlastní  vodivost  polovodiče,  a  vyskytuje  se  u  tzv 
vlastních polovodičů. 
 

Zvýšení  hustoty  zprostředkovatelů  proudu  v  polovodiči, 
elektronů a děr, se dosáhne také přítomností příměsí (příměs, tj. 
typ  poruchy  krystalové  struktury).  Projeví  se  pak  příměsová 
vodivost.  Pokud  atomy  příměsi  mají  větší  počet  valenčních 
elektronů  než  atomy  křemíku,  hovoříme  o  vodivosti  typu  n 
(vodivost elektronová, Obr. 3.5.-5). Příměs, která má přebytek 
valenčních  elektronů  oproti  vlastnímu  polovodiči,  se  nazývá 
donor.  A  proto  v polovodiči  s  donorem  jsou  majoritními 
zprostředkovateli elektrického proudu elektrony. Čtyři valenční 
elektrony pětimocného atomu příměsi (např. fosfor v křemíku)