10. Okolnosti vylučující protiprávnost

Případy vybočení z mezí a podmínek krajní nouze (tzv. exces)

1. exces extenzivní - jednání je provedeno v době, kdy nebezpečí ještě bezprostředně nehrozilo nebo již pominulo (vybočení z časových mezí KN)

2. exces intenzivní - následek způsobený jednáním v KN byl zřejmě stejně závažný nebo dokonce ještě závažnější v porovnání s následkem, který z nebezpečí hrozil (vybočení z mezí proporcionality)

3. hrozící nebezpečí bylo možno odvrátit jinak (podmínka subsidiarity)

4. byla zde povinnost nebezpečí snášet

• vybočit z mezí a podmínek KN lze úmyslně, z nedbalosti, nezaviněně

Problém: jak posuzovat odvracení napadení osobami trestně neodpovědnými (děti, nepříčetní) a osobami jednajícími v omylu (tj. z nedbalosti nebo nezaviněně). V minulých desetiletích převládal názor, že takové případy je třeba považovat za „nebezpečí", kterému čelíme jednáním v krajní nouzi, ovšem s tím, že lze odvrátit hrozící škodu i způsobením škody zřejmě stejné závažnosti, jako byla ta, která hrozila. V posledních letech převládá názor, podle kterého je třeba tyto případy posuzovat jako „útok", kterému čelíme jednáním v nutné obraně.

Nutná obrana

• je speciálním případem krajní nouze

• účelem je umožnit osobám účinně chránit před protiprávním útokem tytéž zájmy, které chrání TZ, a to užitím „svépomoci" na úkor útočníka, nahrazující nedostatek ochrany ze strany veřejné moci (v daném místě a čase) → obránce tak nejedná proti účelu TZ, ale naopak ve shodě s ním

• podstatou je střet zájmů: zájmu, který byl útokem napaden a zájmu útočníka, který je při NO obětován, aby byl útok úspěšně odražen

• chrana práva proti bezpráví → ustanovení o NO by se mělo uplatňovat co nejšíře a nejvýrazněji ve prospěch obránce

• jednání v NO vylučuje trestnost i protiprávnost

V nutné obraně odvracíme bezprostředně hrozící nebo trvající protiprávní a pro společnost nebezpečný útok na zájmy chráněné TZ, a to činem, který by jinak byl trestným činem namířeným proti útočníkovi, přičemž tato obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

Podmínky jednání v NO

1. ÚTOK bezprostředně hrozící nebo trvající na zájem chráněný TZ = protiprávní a pro společnost nebezpečné jednání člověka (i v případě, kdy člověk poštve psa proti jinému člověku → útočníkem je stále člověk, pes je jen nástrojem útoku)

   • úmyslné jednání, ale může to být i jednání nedbalostní

   • může mít podobu konání (př. úder pěstí) i opomenutí (př. pán neodvolá svého psa, který bez povelu sám někoho napadl)

   • musí být nedovolený (objektivně protiprávní) - dovolené jednání není útokem a nelze mu čelit jednáním v NO (př. zákrok policisty, obrana v mezích NO, odvracení nebezpečí v mezích KN aj.)

   • nebezpečnost útoku pro společnost nesmí být zcela nepatrná

   • musí bezprostředně hrozit nebo trvat → o bezprostřední hrozbu jde tam, kde s ohledem na konkrétní průběh událostí lze důvodně očekávat, že k útoku bez prodlení a určitě záhy dojde

   • není nutno čekat, až útok započne, ale iniciativa vedoucí ke vzájemnému střetnutí musí vždy vycházet pouze od útočníka → touto iniciativou je právě určováno, kdo je útočníkem a kdo obráncem

   • útok trvá, dokud není ukončen

   • byl-li útok pouze přerušen s tím, že útočník hodlá záhy pokračovat (př. dobíjí zbraň), pak útok stále trvá a jednání v NO je možné

   • chránit lze zájmy vlastní i zájmy jiného (tzv. pomoc v nutné obraně)

   • útok musí být skutečný

   • domnělý útok, který existuje jen v mylné představě jednající soby (tzv. domnělá, putativní nutná obrana), se posuzuje podle zásad o skutkovém omylu

   • jestliže tu byly podmínky NO jen v mylné představě pachatele a nebyly překročeny meze této domnělé (putativní) NO, nemůže být pachatel odpovědný za úmyslný TČ → mohlo by však jít o TČ z nedbalosti, pokud právě v omylu pachatele tato nedbalost spočívá

   • útokem je i útok vyprovokovaný X je-li vyprovokování „útoku" součástí plánovaného vlastního útoku, nelze oprávněnost jednání v NO připustit

   • teorie i praxe připouští možnost obrany proti úkonům veřejných činitelů, které jsou postiženy vadami, jež je zbavují povahy takových úkonů: vůbec nenáležejí do věcné pravomoci veřejného činitele nebo samy tvoří skutkovou podstatu TČ

   • jednání útočníka, namířené proti osobě, která sama jedná v NO, je třeba považovat za pokračování útoku (bez ohledu na to, zda tento útok je od počátku namířen proti osobě jednající v NO nebo proti osobě jiné) → osoba jednající v NO je oprávněna překonat i tento pokračující útok proti sobě způsobem, který není zcela zjevně nepřiměřený způsobu útoku

   • X kdo se při NO neomezí jen na odvracení útoku, ale sám podnikne další útočné činy, neodůvodněné