Zpracované otázky - CHEMIJE

Pro výpočet OC se stanoví hodnota konstanty K experimentálně sledováním změn koncentrace O2 s časem v průběhu provzdušňování a dosazením příslušných hodnot do rovnice. Rozpustnost cs se vyhledá z tabulek nebo se stanoví experimentálně.

Oxygenační kapacita závisí na tlaku vzduchu a teplotě vody. Je standardizována pro tlak 0,1 MPa a teplotu 20 °C. Vliv tlaku lze obvykle při jeho atmosférickém kolísání zanedbat. Pro přepočet na standardní teplotu se použije vztah: K20 = KT.b20 − T

kde K20 a KT jsou objemové koeficienty přestupu kyslíku teplotě 20 °C, resp. T °C, b je konstanta, jejíž velikost je 1,02 až 1,05.

Pro odpadní vodu se uplatňuje koeficient Ka. α = Ka/K, který má hodnotu 0,5 až 0,9.

58. Způsoby aerace

Pneumatická aerace

Při tomto způsobu aerace se vzduch rozptyluje do vody různými aeračními elementy. Podle velikosti průměru vzduchových bublin (d) se rozlišuje aerace jemnobublinná (d = 1 až 4 mm), středobublinná (d = 4 až 10 mm) a hrubobublinná (d ˃ 10 mm). Velikost otvorů v elementech je menší než průměr bublin. Tyto elementy jsou umístěny na dně aktivační nádrže, jejíž hloubka bývá 4 až 5 m. Je omezena tlakem dmychadel cca 6 m v.s. (60 kPa). Při použití ventilátorů je ponor aeračních elementů podstatně menší – cca I m, což je dáno přetlakem vzduchu dodávaného z uvedeného zařízení, jehož je však podstatně větší množství na jednotku příkonu elektrické energie. V tomto případě nejsou aerační elementy umístěny na dně aktivační nádrže.

Při použití dmychadel pro středobublinnou aeraci bývají aerační elementy obvykle ve tvaru děrovaných trubek nebo roštů s otvory o průměru 4 až 5 mm, umístěny na dně pravoúhlé aktivační nádrže po jedné její straně. Voda se tak dostává v příčném profilu nádrže do rotace, při čemž vzestupná část je shodná s pohybem vzduchových bublin, jejichž doba styku s vodou se tak snižuje, což je z hlediska využitelnosti kyslíku nevýhodné. Některé aerační systémy jsou navrhovány s cílem prodloužit dráhu vzduchových bublin ve vodě tím, že vzestupná složka dráhy bublin se skládá s horizontální složkou, která se vytvoří pohybem vody v tomto směru, nebo pohybem aerátoru. V prvém případě je vytvořen horizontální pohyb kapaliny mechanickým aerátorem (pomaloběžná vrtule), před nímž je umístěn na dně aerační element pneumatické aerace. Ve druhém případě se aerační element pohybuje nade dnem aktivační nádrže, která stejně jako v prvém případě má obvykle tvar oběhové aktivace, např. mezikruží kruhové nádrže, v jejímž středu může být umístěna dosazovací nádrž. Dráha bublin není u těchto systémů svislá, ale zaujímá vůči svislici určitý úhel daný horizontální složkou rychlosti.

V poslední době se stále více prosazuje jemnobublinná aerace, u níž tvoří aerační elementy trubky nebo disky z keramického nebo častěji z plastového pórovitého materiálu, ale i desky z pružné umělé hmoty děrované laserem, příp. v jednoduchém provedení návleky z umělohmotných tkanin na děrované trubky. Umístění jemnobublinných aeračních elementů bývá nejčastěji na dně nádrží hloubky alespoň 4 m, a to většinou celoplošně, někdy však po jedné straně nádrže. U těchto elementů je důležitým parametrem odpor vůči proudícímu vzduchu, který není u dobrých výrobků při provozních podmínkách větší než 200 až 300 mm v.s. Odpor roste při ucpávání elementů, k čemuž může dojít ze dvou důvodů: