AktPrvky_Koton_final

Směrovače, jakožto logická zařízení, byly již od počátku založeny na konceptu více

síťových rozhraní. Jeden z prvních směrovačů vyvinula firma BBN Technologies (dříve
zvaná Bolt, Beranek a Newman), posléze byl nahrazen systémy DEC PDP-11 nakonfi-
gurovanými pro směrování IP paketů. Populárními směrovači byly také levnější modely
serverů SPARC od firmy Sun Microsystems. Když do Internetu vtrhla na začátku 80.
let 20. století komerce, mnoho poskytovatelů připojení k Internetu zakoupilo v té době

Aktivní prvky datových sítí pro integrovanou výuku VUT a VŠB-TUO

31

za účelem směrování právě systémy Sun. V této době založená firma CISCO pak promě-
nila směrovače v samostatná hardwarová zařízení a v současnosti v oblasti směrovačů a
přepínačů se svými výrobky dominuje trhu.

Na základě očekávané činnosti směrovače jej lze rozdělit do tří základních funkčních

systémů: řídící úroveň (control plane), doručovací úroveň (forwarding plane) a základní
deska (back plane), jejichž společným úkolem je odeslat přijatý datový paket na správné
odchozí rozhraní. Metody určení tohoto rozhraní jsou velmi složité algoritmy určené k
optimalizaci výkonnosti sítě – směrování.

3.3.1

Funkce prováděné směrovačem

Jak je znázorněno na obr. 3.1, základní funkční schéma směrovače se sestává ze dvou hlav-
ních procesů. Prvním procesem je zpracování a správa směrovacích informací označovaná
pojmem směrování (routing). Druhým procesem je pak přepojování datových jednotek,
často překládaných do češtiny jako přepínání (switching nebo forwarding). Účelem správy
směrovacích informací je vytvořit vhodný obraz topologie sítě tak, aby bylo možné stano-
vit nejlepší cestu datové jednotky (PDU – Protocol Data Unit) do cílové sítě. Výsledkem
je dosažení optimální výkonnosti celé sítě. Sousední směrovače si vzájemně vyměňují své
informace o topologii sítě a předávají jejich změny prostřednictvím vhodného směrovacího
protokolu.