Makroekonomie 2 - Tahák

Kolikrát je peněžní zásoba větší než peněžní báze?

M = Cr + D = cr + 1 cr – podíl oběživa na vkladech (Cr/D)

MB Cr + R cr + rr rr – míra bankovních rezerv

Peněžní multiplikátor (cr + 1) / cr + rr)

Peněžní multiplikátor vysvětluje, jak se v ekonomice vytváří peníze; jak z jednoho vkladu může být vytvořeno n-násobně více prostředků.

Peněžní multiplikátor, tím > čím < je míra rr (míra bankovních rezerv) a čím < je podíl držby oběživa.

Příklad: lidé drží své peníze z 20% ve formě oběživa a 80% ve formě vkladů na účtech

potom cr = 0,2 / 0,8 = 0,25.

• Komerční banky udržují 10% rezervy, to znamená 10% z objemu vkladů tvoří rezervy,

• potom rr = 0,1.

• Peněžní multiplikátor je (0,25 + 1) / 0,25 + 0,1 = 3,57.

• To znamená, přírůstek peněžní báze vyvolá 3,57 x větší přírůstek peněžní zásoby.

1. Vysvětlete podstatu všech čtyř režimů měnové politiky.

   • Režim s implicitní nominální kotvou - cílování určité veličiny přijaté interně v rámci centrální banky, aniž by došlo k jejímu explicitnímu vyhlášení.

Předpokladem pro úspěšné fungování je vysoká důvěryhodnost centrální banky, jež umožní dosažení žádoucích změn inflace a jejích očekávání i bez explicitních cílů. Implicitní = samozřejmě předpokládaný, výslovně neuvedený, něco, co z něho přímo plyne

• Cílování měnové zásoby - při řízení peněžní zásoby kolísá úroková míra s výkyvy domácího produktu. Monetaristé jako hlavní zdroj ekonomické nestability považují změny v peněžní zásobě (viz. monetární teorie hospodářského cyklu). Zaměření se na tempo růstu zvoleného peněžního agregátu. Východiskem je předpoklad, že růst cen je v dlouhodobém horizontu ovlivňován vývojem peněžní nabídky.

Problémy metody:

- volba peněžního agregátu vhodného k cílování

- v době finančních inovací, elektronizace a globalizace trhů se vazba mezi peněžními agregáty a cenovou hladinou rozvolňuje

- CB nemusí být schopna vybraný peněžní agregát řídit s dostatečnou přesností

Dlouhodobým cílem je pomalý, stabilní růst peněžní zásoby, zajištění dlouhodobé nízké inflace, stabilita ekonomického sytému bez náhlých změn v peněžní zásobě, metoda vychází ze zlatého pravidla měnového růst M. Friedmana.

• Cílování měnového kurzu - CB se snaží prostřednictvím změn úrokových sazeb a přímých devizových intervencí zajistit stabilitu nominálního měnového kurzu vůči měně tzv. kotevní země, a tak z této země "importovat' cenovou stabilitu. K udržení daného měnového kurzu je nutná vhodná kombinace hospodářských politik zajišťující nízký inflační diferenciál vůči kotevní zemi, dostatečné devizové rezervy, udržení konkurenceschopnosti a celkové důvěryhodnosti země včetně jejího institucionálního a právního rámce a politické stability. Hlavní nevýhodou je ztráta autonomie měnové politiky (CB v podstatě nemá kontrolu nad peněžní zásobou).

• Cílování inflace - začátek v 90. letech 20. stol. (první Nový Zéland). Od roku 1998 ČNB. CB s předstihem veřejně vyhlásí inflační cíl F určitou míru inflace (či posloupnost cílů), o jehož dosažení bude usilovat. Pro veřejnost je toto srozumitelné pravidlo. Jedná se o aktivní a přímé formování racionálních inflačních očekávání. Režim zahrnuje do svého rozhodovacího schématu velké množství informací: měnový kurz, peněžní agregáty, trh práce, dovozní ceny, ceny výrobců, mezeru výstupu, nominální a reálné úrokové sazby, nominální a reálný měnový kurz, hospodaření veřejných rozpočtů apod. Nejčastěji se volí inflační pásmo (možnost reakce na nákladové šoky). Inflační cílování je stabilizačním prvkem. Inflační cíle se musí dodržovat a nesmí se často měnit. Pro dodržení inflačního cíle může CB použít měnovou restrikci. Zranitelné místo inflačního cílování F reakce na nákladové šoky (např. růst ceny ropy). Nákladové šoky způsobují pokles domácího produktu a zároveň tlačí na růst inflace. Pro dodržení inflačního cíle by CB musela použít restrikci, což dále sníží produkt ekonomiky. Inflační cílování by mohlo přivést ekonomiku do recese