UNIE 2. přednáška

klíčová otázka hlasovací procedury: od 1. ledna 1966 v některých otázkách kvalifikovaná většina – de Gaulle nechtěl (státy by mohly získat „vyděračský“ potenciál → stát, jenž daná problematika nezajímá, si může usmyslet, že je proti) – 6. července 1965 staženi zástupci Francie z Rady ministrů – tzv. politika prázdných křesel

od 1. 1. 1966 se mělo přejít na hlasování kvalifikovanou většinou

v Radě ministrů stačilo, aby hlasovali 4 státy ze 6 – pokud se proti Francii všichni spojí, může být přehlasována → pro de Gaulla nepřijatelné

na zasedání Rady ministrů se nepočítalo s neúčastí → když tam někdo není, nemůže se hlasovat

• de Gaulle na začátku 1965 poručil jeho ministrům, aby do Rady ministrů dojíždět přestali

• EHS se dostává do největší ústavní krize ve svých dějinách (pokud tam Francouzi nebyli, Rada formálně ani nemohla jednat) → do konce ledna 1966, kdy francouzští zastupitelé na jednání nechodí

Lucemburský kompromis

• konec ledna 1966 – řešení krize

  • navenek prezentováno jako opravdový a skutečný kompromis

  • realita → de Gaulle dosáhl toho, čeho chtěl

• politická dohoda o národním vetu – ve věcech důležitých národních zájmů

  • v textu stanoveno, že to, co je důležitým národním zájmem, ví jen ten stát sám

• řešena role Komise – posílena kontrola její činnosti (povinné konzultace s Radou)

  • vždy existovala sekce Rady (ministři a ministerští experti) a odsouhlasovali a potvrzovali, že iniciativa komise může pokračovat, Rada mohla jednání komise utnout hned v začátku → takto dodnes (nelze vnímat jako hráče, který si za zavřenými dveřmi vytváří vlastní zákony

• příslib solidárního financování zemědělské politiky

  • přislíbeno de Gaullovi, že ve financování nebude zohledňováno, kdo má kolik zemědělců…

    • po r. 1966 se čekalo na de Gaullův konec (pohybují se s ním v nejistém prostředí, není třeba plýtvat energií na nové plány → konsenzus, že se počká, až de Gaulle v politice nebude – to se stane v dubnu 1969)

• výrazně ve prospěch de Gaulla – nemusel nic obětovat