Případ Madison v. Marbury

3.března 1801 jmenoval John Adams 58 nových soudců (16 federálních a 42 smírčích)., mezi nimi mimo jiné i Williama Marburyho. Pro všechny soudce byli vytvořeny pověřovací listiny a jejich doručením byl pověřen státní tajemník John Marschall, několik z nich bohužel zapomněl odeslat, a tak sedmnácti soudcům zůstalo jmenovaní nedoručeno.

Druhého dne, 4. března 1801, se Thomas Jefferson po složení přísahy ujal úřadu prezidenta Spojených států amerických. Na svém stole nalezl neodeslaná jmenování a zakázal svému státnímu tajemníkovi Jamesi Madisonovi s jejich rozesíláním pokračovat a jakkoliv s těmito dokumenty dále nakládat.

Nepřátelství v Kongresu, který byl veden Demokraticko-republikánskou stranou zapříčinil zrušení zasedání soudu v červnu i v prosinci 1802, a proto byl případ projednávám až v roce 1803.

Případ Marbury v. Madison

William Marbury byl jedním ze soudců, kteří své jmenování neobdrželi jmenovaní. Z tohoto důvodu žaloval nového státního tajemníka Jamese Madisona, prvoinstanční žalobu u Nejvyššího soudu Spojených tátů amerických a domáhal se soudního příkazu (writ of mandamus), kterým by donutil Jamese Madisona doručit jeho jmenování.

Předsedou Nejvyššího soudu, který tento případ řeší je John Marshall, který stojí před několika dilematy.

Prvním je, že on sám je zainteresován v případu, neboť on byl ten, kdo pečetil a podepisoval jmenování, které následně zapomněl odeslat. Nebyl tedy podjatým v této věci?

Dalším problémem bylo rozhodnutí prezidenta Thomase Jeffersona, který již dopřeju jasně naznačil, že v žádném případě nemá v úmyslu doručit jakékoliv z nedoručených jmenování.

Právě z těchto důvodů je jeho rozhodnutí nazýváno „mistrovským strategickým tahem“.

Rozhodnutí soudu

Nejvyšší soud si položil tři otázky, na které si postupně odpověděl.

1. Má Marbury nárok na doručení svého jmenování?

2. Jestliže má tento nárok, má podle zákonů Spojených států amerických na nápravu?

3. Jestliže ano, může Nejvyšší soud vydat soudní příkaz (writ of mandamus) Jamesi Madisonovi, jako soud první instance?

Odpověď na první otázku byla taková, že Nejvyšší soud nejprve rozebral celý proces jmenování. Následně uplatnil Ústavu, podle které prezident nominuje a jmenuje vyslance, soudce Nejvyššího soudu a všechny statní úředníky Spojených států amerických, pokud jejich jmenování není upraveno jinak a zároveň pověřuje všechny úředníky výkonem své funkce. Zákon tedy dle Nejvyššího soudu ukládá státnímu tajemníkovi, aby takto vydané listiny doručil, neboť se jedná o porušení nabytých práv.

Odpověď na druhou otázku je zcela jednoznačná, neboť Nejvyšší soud říká, že Spojené státy americké jsou právním státem, a proto musí existovat náprava z jakékoliv porušení nabytých práv. Tedy, že každé právo musí bát chráněno sankcí jinak ztrácí svůj význam.