Kategorie času v chorvatštině a v češtině - seminární práce

Místo futura druhého pomocného slovesa biti bývá obyčejně použit tvar prézentu dokonavého tohoto slovesa, např. Budemo li takvi, nećemo biti sposobni da živimo u starom mlinu. (Težak – Babić 1996: 267).

3. Komparace kategorie času v chorvatštině a češtině

I přesto, že můžeme v kategorii času u chorvatštiny i češtiny najít shodné znaky, dochází i zde k jistým odchylkám. Tou největší je již zmíněná a na první pohled zřejmá větší rozmanitost soustavy časů u chorvatštiny, která rozlišuje více minulých i budoucích časů. I stará podoba českého jazyka zahrnovala minulé časy plusquamperfektum, imperfektum a aorist, nicméně se zde jedná o již nepoužívané časy, které se, i když v menší míře, v chorvatském jazyce nadále vyskytují.

Rozdíly můžeme nacházet i ve tvorbě těchto časů. Zatímco v češtině je budoucí čas tvořen infinitivem významového slovesa a pomocným slovesem být, chorvatština k tomuto využívá nepřízvučný tvar slovesa htjeti, čeština také využívá i prézentní tvary s futurálním významem. Co se týče času minulého, čeština má pouze jeden složený minulý čas, u obou jazyků je však tvořen z pomocného slovesa být a minulého příčestí. Liší se ovšem způsob tvoření třetí osoby singuláru, kdy je pomocné sloveso být u chorvatského perfekta oproti češtině v této osobě přítomno. Zde dochází i k drobnému rozdílu v terminologii – zatímco čeština pro označení minulého času využívá termínu préteritum, chorvatština jej nazývá perfektem.

4. Závěr

Ve své práci nesoucí název Kategorie času v chorvatštině a v češtině jsem se zabýval jednotlivými typy časů v chorvatském i českém jazyce a způsoby jejich použití.

Jednotlivé kapitoly jsou dle potřeby a z důvodu přehlednosti ještě dále členěny na podkapitoly. Práce nejprve popisuje kategorii času z pohledu českého jazyka, na něj navazuje soustava časů v chorvatském jazyce, u níž jsou jednotlivé časy rozděleny a zvlášť popsány z hlediska tvorby i funkce. Takto jsou nastíněny způsoby jejich aplikace v mluveném projevu a jsou demonstrovány konkrétními příklady, za nimiž jsou uvedeny jednotlivé gramatické příručky, ze kterých jsou převzaty.

Poslední část pak představuje komparaci zkoumané problematiky mezi oběma jazyky. Jsou v ní nastíněny základní shodné prvky, ale i odchylky ve způsobu tvorby jednotlivých časů.

5. Seznam použitých zdrojů

BARIĆ, Eugenija: Hrvatska gramatika. Zagreb 1997, s. 697.

CVRČEK, Václav: Mluvnice současné češtiny. Praha 2010, s. 353.

ČECHOVÁ, Marie a kol.: Čeština – řeč a jazyk. Praha 2000, s. 407.

HAVRÁNEK, Bohuslav – JEDLIČKA, Alois: Česká mluvnice. Praha 1988, s. 568.

RAGUŽ, Dragutin: Praktična hrvatska gramatika. Zagreb 1997, s. 466.

SEDLÁČEK, Jan: Stručná mluvnice srbocharvátštiny. Praha 1989, s. 269.

SILIĆ, Josip – PRANJKOVIĆ, Ivo: Gramatika hrvatskoga jezika: za gimnazije i visoka učilišta. Zagreb 2005, s. 422.