Kategorie času v chorvatštině a v češtině - seminární práce

1.1. Přítomný čas (prézens)

Přítomným časem vyjadřují slovesa děj, který se odehrává v okamžiku promluvy. Tvary přítomného času oznamovacího způsobu tvoříme za pomoci prézentního kmene přidáním příslušné koncovky, která vyjadřuje osobu a číslo (nes-u, peč-eš, děl-á, sáz-íme, kryj-ete, tiskn-ou). Prézentní sémantiku mohou vyjadřovat pouze nedokonavá slovesa, která jsou schopná vyjadřovat opozici minulost – přítomnost – budoucnost (psal jsem – píšu – budu psát). U tvarů dokonavých sloves vyjadřuje tvar přítomného času většinou budoucnost (přijedu, dopíšu, stisknu).

Jedním z typů přítomného času je tzv. prézens historický, užívaný zpravidla v beletrii a při vypravování, jenž slouží ke vtažení čtenáře do děje, jde tedy o prézens užívaný k označení dějů minulých, např.: Tak třeba včera mi povídá…, Tak si představ, že včera jedu autem po Letný… (Cvrček 2010: 240). Akademická gramatika spisovné češtiny ovšem tento typ člení ještě na tři různé podtypy: prézens deskriptivní, historický v užším slova smyslu a synoptický neboli poznámkový.

V opačném případě, „kdy je přítomný čas v kontextu ukazujícím do budoucnosti, vyjadřuje slovesný tvar budoucnost, např. Pozítří jedu do Plzně, Za pár vteřin už je na druhém konci…, Za dva dny může odletět domů.“ (Tamtéž).

Dalším druhem je prézens gnómický, který vyjadřuje „opakovaný děj mimočasový, zejm. v příslovích: Hostiteli se nečurá do bazénu.“ (Encyklopedický slovník češtiny 2002: 62).

1.2 Minulý čas (préteritum)

Minulý čas je vyjadřován tvary, které jsou složené z příčestí minulého a z přítomných tvarů slovesa být (psal jsem, napsal jsem), u třetí osoby čísla jednotného a množného však bývá užíváno pouze příčestí (psal, napsal, psali, napsali). Ve druhé osobě jednotného čísla bývá namísto tvaru jsi také pouhé -s, které se pojí se zvratným nebo osobním zájmenem nebo se spojkou že (vrátil ses, přál sis to), může se ovšem spojovat i s jiným spojovacími výrazy anebo i se samotným slovesem, např. pracovals dobře). Minulé příčestí (tzv. l-ové participum) je utvořeno z minulého kmenu a přípony -l (nes-l, pek-l, sáze-l, tisknu-l). Toto příčestí se také podílí na jmenných gramatických kategoriích rodu a čísla: řekl, řekla, řeklo, řekli, řekly, řekla.

Jak uvádí Cvrčkova Mluvnice současné češtiny, kromě současného způsobu vyjadřování minulého času znala stará čeština i další minulé časy, jako například předminulý (plusquamperfektum), který vyjadřuje takový děj, který předcházel jinému v minulosti („My se když tak ozveme, pane,“ prohlásil policista, když si byl předtím prohlédl vymáčknutou okenní tabulku a zaznamenal, že v bytě se vskutku žádný televizor nenalézá). Tento čas je tvořen minulým příčestím a slovesem být v minulém čase. Ve starší podobě jazyka se vyskytovaly také další již nepoužívané minulé časy aorist a imperfektum, z těch zbyly „jen ojedinělé tvary: kondicionálový morf bych je např. pozůstatkem aoristu slovesa být.“ (Cvrček 2010: 241).