Vatroslav Jagić - referát

Nejvíce se ovšem V. Jagić zaměřil na staroslověnské literární památky, především na hlaholské písemnictví. K tisícileté památce úmrtí moravského arcibiskupa Metoděje přispěl velmi důkladnou studií bibliografickou („Vopros o Kirillě i Metodii v slavjanskoj filologii“, 1885).

V roce 1886 Vatroslav Jagić opustil Petrohrad, aby se stal nástupcem svého učitele F. Miklošiče ve Vídni. Ve Vídni Vatroslav Jagić ještě dvacet dva let přednášel, dělal výzkum a publikoval až do jeho vlastního odchodu do důchodu v roce 1908. I v posledních letech svého života zůstal Vatroslav Jagić ve styku se slovanskými akademiemi v Záhřebu, Bělehradě a Petrohradě. Na oslavu 300. narozenin prvního panslavisty Jurja Križanića sepsal jeho obšírný životopis „Život i rad Jurja Križanića“ (Život a dílo Juraje Križaniće, 1917), významný hlavně pro chorvatskou literární historii.

I v Adamově pobýval nějaký čas s manželkou v době, kdy jeho syn Nikita vykonával prezenční vojenskou službu v Brně. Roku 1897 zde také započal psát své paměti, které vyšly roku 1930 (po smrti) v Bělehradě pod názvem „Spomeni mojego života“ (Vzpomínky z mého života 1, 2 (1930, 1934)). Na památku jeho pobytu v Adamově byla vytvořena pamětní deska.

Vatroslav Jagić byl tedy velice plodným a všestranným člověkem, který se věnoval a zasahoval do vývoje a rozkvětu slovanské filologie. Psal vědecké spisy a články, přednášel na univerzitách a udržoval rozsáhlou korespondenci celých 62 let (1861 – 1923). Dobře znal poměry v jihoslovanských, ruských, českých ale i polských zemí, také díky stálému osobnímu či písemnému styku s předními slovanskými filology a učenci. Znal dokonale svůj rodný jazyk srbochorvatštinu, ale ovládal i německý, ruský a latinský jazyk. Stal se všeobecně uznávaným a uctívaným jako vůdce a reprezentant slovanské filologie, jehož slovo mělo největší váhu a platnost. V průběhu svého života se stal postupně členem všech slovanských i jiných Akademií: Záhřebské, Bělehradské, Petrohradské, Krakovské, Pražské, Sofijské, Vídeňské, Berlínské. Byl také členem panské sněmovny Vídeňské a roku 1908, když odcházel, byl povýšen do stavu rytířského.

Mezi jeho nejznámější žáky bychom mohli zařadit polského slovanského specialistu Aleksandra Brücknera a ukrajinského básníka a vědce Ivana Franka.

Vatroslav Jagić umírá 5. srpna 1923 ve Vídni ve svých 85 letech. Byl mu vystrojen slavnostní pohřeb (12. srpna 1923), který byl zaplacen Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců v jeho rodném Varaždině.

Díla

• Gramatika jezika hervatskoga (Mluvnice chorvatského jazyka, 1864) – autorem první části

• Zasluge Vuka Štefanovića Karadžića za naš narodni jezik (Zásluhy Vuka Štefanoviće Karadžiće pro náš národní jazyk, 1864)

• Historija književnosti naroda hrvatskoga i srpskoga (Dějiny literatury národa chorvatského a srbského, 1867)