Teorie překladu - referát

Teorie překladu

Stará doba

Středověk

Středověk je v rámci teorie překladu možno považovat za období předhistorické, jelikož v této době se objevují poznámky o překladatelství pouze ojediněle. Prvopočátky překladů do národních jazyků nejdeme například u izolovaných slov (zčeštělá slova Mater verborum), která byla součástí žaltářů. V této době splývá překlad a slovník. Kritériem vyspělosti při překládání lexikálních jednotek bylo kromě věcné a jazykové správnosti i bohatství jazykových, zvláště derivačních prostředků, jimiž překladatel vládl a též terminologická důslednost. Od 13. století vznikají souvislé převody a jejich metody se diferencují podle typu překládaného díla. Literatura kanonická, jejíž text je pokládán za závazný, se tlumočí s větší či menší doslovností.

Tato primitivní překladatelská technika překladu sleduje tedy pouze slova v jejich sledu, nikoliv myšlenku jako celek. Postupně dochází k uvolňování slovní závislosti na předloze, odpoutávání od jazykového výrazu předlohy. Stupeň doslovnosti je někdy pokládán za kritérium relativního stáří textu. Kolísání mezi doslovnějším a volnějším způsobem překladu se týkal nejvíce literatury umělecké a zvláště pak poezie.

Další způsob překladu se podobal dnešnímu parafrázování. Tedy překladatelé brali originální text pouze jako jakousi předlohu k jeho vlastnímu záměru. Docházelo ke zkracování, rozvíjení určitých motivů a v menší míře i k přestavbě kompozice. Tedy obsah původního díla byl pozměňován podle poměrů místních, časových, společenských, politických a také jazykových. Přestavby měly za cíl logičtější postup myšlenek nebo děje, zestručnění nebo naopak rozvedení některých motivů. Pro středověké překladatele nebyl závazný sled motivů, a neuznávala se ani závaznost literárních forem a žánrů. Například veršované skladby byly parafrázovány prózou a naopak. Vzniká diferenciace podle účelu překladu. Objevuje se především rozdíl mezi překladem, který má být jen učební pomůckou, a překladem, který má být uměleckým dílem. Z jediného originálu tak mohlo vzniknout více překladů od jediného překladatele. Kratší z nich byla obvykle určena prostým lidem, delší a složitější měla potom hodnotu uměleckou. V této době se stále většina překladů šířila ústně. Středověký překladatel nebyl také literární konvencí vázán činit rozdíl mezi „mým“ a „tvým“, a proto se stírá rozhraní mezi objektivním materiálem a subjektem překladatele. Literární tvorba středověká je z velké části neosobní, anonymní. Pod protekcí panovníka vznikají v některých situacích takřka překladatelské dílny, které pracují podle instrukcí vladaře, diktovaných kulturními potřebami země, a v nich pak někdy částečně zaniká osobnost překladatele.