Teorie překladu - referát

Estetická norma našeho překladatelství v období mezi oběma válkami byla dosti složitá a připouštěla značné rozpětí stylistických prostředků. Překladatelé se snažili hledat zlatou střední cestu mezi prostotou a barvitostí. Hledali prostředky nové, neotřelé a tím výraznější. Nadřazení celku jednotlivostem je charakteristický prvek překladu období mezi válkami.

Závěr

Překladatelství je zároveň činností tvůrčí (má vytvořit literární dílo české) i reprodukční (má tlumočit originál). Podle převahy jednoho z těchto dvou zřetelů se odlišují obě základní stanoviska překladatelské práce. Jde o termíny „věrnost“ a „volnost“, jejichž význam se často měnil podle toho, jak si překladatelé stále přesněji definovali, od čeho se chtěli odpoutat a čemu chtějí být věrni: zda obsahu či formě, celku či části, obecným či jedinečným momentům díla. Humanismus oprošťuje překladatele od závislosti na formě gramatické. K formě umělecky záměrné se obrací pozornost klasicismu. U básníků barokních a ještě výrazněji u lumírovců se projevuje zachování obecných formálních obrysů (rytmické a rýmové schéma). Teprve romantismus upozorňuje na to, že i forma má své rysy zvláštní, až jedinečné (individuální, dobové, národní). Směry z konce 19. Stol. Chtějí již zachytit nejen jedinečné obsahy a formy v díle objektivně obsažené, ale i jejich subjektivní příčiny (tvůrčí stavy autorovy).

Zdroj:

LEVÝ. Jiří: České teorie překladu : vývoj překladatelských teorií a metod v české literatuře. 1. Praha 1996.