Teorie překladu - referát

1. Obecné rysy obrozenecké epochy

Obrozeneckou epochu českého překladatelství můžeme rozdělit na období Dobrovského a Puchmajera (Přípravné období obrozenecké), období Jungmannovo (Vrcholné období obrozenecké a na poslední etapu, která je spojená s estetikou preromantismus a romantismu. Charakteristické pro obrozenecký překlad je však právě to, že ještě nemá plně funkci estetickou, ale převažuje funkce vlastenecká. Příznačným rysem českého překladu i v 19. Století bylo stále překládání z druhé ruky. Tedy překlad překladu nebyl považován za znehodnocující. Snaha byla překládat z předloh polských, jelikož polština byla aspoň jazyk slovanský. Přesto že v této době snad všichni obrozenci dobře znali jazyk německý, měli snahu se mu vyhnout. I při překládání klasických děl, která obsahovala ideje národní či pokrokové, zde hrála velkou roli cenzura. Někdy naopak překlad umožňoval vyslovit politické názory, které pro původního autora byly příliš nebezpečné. Přípravné období obrozenecké: Překládá se prozaická literatura, především „knížky lidového čtení“, které vychází z rytířských románů, kronik a cestopisů. Vrcholné období obrozenecké: snaha o nové výrazové možnosti češtiny, překládají se díla, která právě svojí náročností nutí překladatele k tvůrčímu obohacování domácí literatury.

Poobrozenecká doba

Poobrozenecký překlad

V letech kolem roku 1848 bylo v postatě ukončeno obrození národní a začalo obrození politické. Místo problematiky jazykové se do popředí dostává problematika ideová. Na začátku 19. Století byl překlad v první řadě nástrojem obohacování jazyka. Je kritizována předchozí překladatelská praxe, a to nejen jak bylo překládáno ale také, co bylo překládáno. Poptávka po překladu světové literatury rostla, a tak vznikaly tzv. překladatelské firmy. Filologický překlad se začíná ve větší míře uplatňovat v 50. a 60. létech.

Májovci

40. - 60. léta 19. stol. Dochází k zpolitizování překladu literatury. Překládají se hlavně autoři revolučního romantismu a sociální prózy. U Havlíčka, Nerudy, Nebeského a jiných autorů této doby by bylo možno mluvit o překladatelském realismu. Za realistické tendence se pokládala vše, co přispívá ke správnější a umělecky hodnotnější interpretaci předlohy. Hlavním problém, který se řeší je jazyková přestylizace. Překlad může být věrný (překlad slova za slovem) nebo volný (překlad sleduje myšlenku), může být „smyslověrný“ nebo „zvukoměrný“ (poezie). Proto se překladatelství blíží umění reprodukčnímu. Tedy hlavním účelem překladu díla spočívá v tom, že na čtenáře by měl působit, udělat stejný dojem, stejně jako originál.

Lumírovci a ruchovci

70. – 90. Léta, označována jako období lumírovská, patří k nejplodnějším obdobím našeho překladatelství, zvláště pokus jde o poezii. Práce překladatelů v tomto období můžeme rozčlenit do dvou skupin, škola Vrchlického a škola Sládka. Vrchlického škola vycházela z přesvědčení, že je nutno báseň překládat rozměrem originálu. Vrchlický lpěl na zachování metra a méně přihlížel k tomu, zda daná prozodická má v češtině stejnou zvukovou a tím i náladovou hodnotu. Vrchlickému šlo především o to, vytvořit hodnotnou a formálně dokonalou báseň českou, a teprve v druhé řadě o její vztah k předloze. Snahou bylo obohacovat český život nejen o cizí ideje a témata, ale též obohacovat českou literaturu o cizí formy. Do značné míry protichůdné bylo východisko překladatelské práce J. V. Sládka. Sládek vychází z obsahu, nikoliv z formy, jeho cílem je přesnost významová, třeba i na úkor věrnosti formální. Snaha zachovat každý obraz a slovní obrat vede k rozšiřování schématu nebo přidávání veršů. Rozšířením textu se zpomaluje tempo, přidávání veršů zasahuje rušivě do vztahu mezi myšlenkou a veršem. Sládek se v celku váže daleko těsněji na text než Vrchlický, který pojmy předlohy přelévá do svých poetických představ. Vrchlický byl překladatel volnější a Sládek věrnější. To úzce souvisí s romantičtějším, subjektivnějším tvůrčím založením Sládkovým a rozumovějším, objektivnějším rázem tvorby Vrchlického. Univerzální překlad Vrchlického tak představuje největšího překladatele 19. století, co do rozsahu jeho překladatelského díla.