Teorie překladu - referát

Renesance

1. Humanismus

V období humanismus již existují snahy o oddělení tvorby původní a přeložené. Nepůvodní díla jsou označovaná jako překlady, je uváděn autor a jazyk předlohy, případně i cizí verze, přes niž byl překlad pořízen. Metodologicky navazuje humanismus na římskou teorii překladu. Překladatelé se řídili latinským výrokem: „Nec verbum verbo curabis reddere fidus interpres“ (věrný překladateli, snaž se, abys nepřekládal slovo od slova). Již tehdy byla snaha nenahrazovat jedno slovo jiným slovem, ale význam významem. Humanismus ve většině evropských zemí probíhá v období, kdy sílí národní uvědomění i zájem o mateřský jazyk. Dochází k vynálezu knihtisku, který umožňuje četbu širším vrstvám, především měšťanstvu. Za této situace nabývá překlad dvojí kulturní funkce: a) rozohňuje a obrušuje národní jazyk tím, že se mu ukládají nové úkoly a zvyšuje se počet knih v něm sepsaných, a) zprostředkuje širšímu čtenářskému okruhu znalost knih, které do té doby byly pro jazykové potíže přístupny jen lidem učeným. Tehdejší překladatelé se potýkali s otázkou, zda jsou národní jazyky rovnocenné a zda je možno jimi postihnout významové a literární kvality antické předlohy. Vznikají tak dvě skupiny překladatelů. Skupina českých humanistů, kteří často překládali, právě aby dokázali, že čeština je bohatý jazyk, který je schopen vyjádřit to co vyspělé cizí jazyky. Druhou skupinu potom tvoří Latinští humanisté, kteří byli proti překládání do mateřského jazyka. Někdy docházelo ke dvojímu překladu, například když překladatelé překládali jak do češtiny, tak do řečtiny. Dalším cílem překladatelů v tomto období bylo přenést znalosti k lidem v jejich jazyce, tedy v jazyce, kterému by rozuměli. Jejich cílem tedy nebyla ani tak umělecká kvalita, ale spíše srozumitelnost. Zachovat srozumitelnost pro jinou kulturní oblast a případně i literárně méně vzdělanému čtenářstvu bylo v mnohých případech možné jen tehdy, jestliže překladatel nejen překládal, ale i vysvětloval. Dílo tak bylo českému čtenáři zpřístupňováno nejen poznámkovým aparátem mimo text, ale i přímo vysvětlujícími poznámkami v textu, a to buď oddělenými závorkami, nebo prostě vloženými do textu. Zaměření se především na podstatu sdělení a na její pochopení, mají humanistické překlady charakter interpretace. Překladatelé svoje práce označují spíše jako „vykládání“ než „překládání“. Kromě kulturní funkce překladové tvorby se při překladatelské interpretaci uplatňovala také humanistické jazyková estetika a stylistické návyky doby. Překladatelství 16. století nemá tedy ještě cíle plně umělecké. Jak funkce jazykově vlastenecká a vzdělávací odkazují k cíli překladu, kterým je užitečnost.

Překladatelství v Anglii a Francii zaznamenalo obrat od literatury užitečné k literatuře krásné, zvláště k poezii. V české literatuře překladu se zatím estetické požadavky příliš nekladly. Celkově se dá říci, že upadá překladatelství básnické, jak v české tak v dalších literaturách. Překlady básnických děl se nevydávají.