Teorie překladu - referát

Hlavní charakteristikou překladů ruchovců je prostota a jasnost. Překlady jsou soustředěny k cílům sdělovacím, jsou věcnější a prostší.

Literární skupiny z konce 19. Stol.

Moderní překlad si klade za cíl přenášet skrze překlad cizí charakteristické rysy a tím přispívat ke kulturní individualizaci vlastního národa. Básník nemá báseň přeložit, ale přebásnit, musí si celý obsah její látkový, obrazový a emoční připodobnit a strávit a pak svařit, roztavit v sobě a stvořit nový útvar obdobný starému. Překlad by měl mít stejnou celkovou intonaci, tvar, kolorit a nádech. Moderní překladatelé se tak snaží o duševní spříznění s autorem předlohy. U překladů z konce 19. Století nalezneme kromě estetického záměru i nadměrné zčešťování zcela běžných mezinárodních výrazů. Demokracie byla překládána jako „lidovláda“, atletický jako „silácký“. Objevují se také novotvary, násilně zařazované do jazyka, nechybějí ani dialektismy, argotismy a cizomluvy, přebírané nikoliv z jazyka předlohy, ale z jazyků jiných. Všechny tyto prvky vyplývají z přecenění estetické, individualizující funkce jazyka. V jazykových zvláštnostech překladů českých dekadentů a symbolistů se projevilo například nadměrné užívání velkých písmen jak v překladech, tak v původních dílech. To se dělo převážně z důvodu, že autor či překladatel dával určitým věcem větší důležitost.

Období mezi dvěma válkami

První pokusy o reformu českého překladatelství byly namířeny proti nečeskému a topornému jazyka. V roce 1911 vniká Sdružení překladatelské, které se snaží bojovat proti špatnému jazyku překladové literatury. Snahou komise překladatelství překladatelského bylo potlačit všechny překlady nedokonalé. Komise tak poskytovala překladatelům posudky jejich překladu před uveřejněním. Opět se objevuje teze, že dokonalý překlad není překlad ale přebásnění. Tedy úsilí o vzbuzení uměleckého účinku i třeba jinými literárními prostředky, jež jakých bylo užito v originálu.

Básnická a prozaická generace první republiky vystupovala proti lumírovské tradici s požadavky přirozenosti, prostoty a lidovosti. Vycházelo se především z díla Francouzská poezie nové doby od Karla Čapka. V překladech dramatických se požadavek přirozenosti konkretizoval jako úsilí o hovornost a mluvnost.

Po období převážně básnického překladu lumírovského a prozaických překladů z let po roce 1900, přichází vlna překladů dramatických. Souvisí to s i s rozmachem českého divadelnictví po roce 1918. Užívají se dramatická slova (žhnout, drát se, rvát), velké síly intenzity se dosahuje derivačními prostředky (prožehnout, povzlétnout, poodhalit), zdrobnělinami a citově zabarvenými slovy (hrozitánský, kočičkovsky, potácivě, vírně). Ve snaze o barvitost někteří překladatelé jazykový výraz přebarvují. Nadměrně užívají slov lidových a siláckých, zbytečně archaizují nebo dialektizují.