Teorie překladu - referát

1. Reformační překlady

Vrcholem překladatelské práce humanistů byla řada význačných reformačních překladů bible do národních jazyků (v češtině: Kralická bible). Do konfliktu se zde dostávají dvě protichůdné překladatelské filozofie: překladatelská teorie katolická a protestantská. Pro katolickou církev byl text Písma nedotknutelný, proto se staví proti překladu do národních jazyků. Bibli prohlašuje za nepřeložitelnou a pokusy o její převod za kacířské. Když později muselo dojít k překladu, překladatelé se doslovně drželi předlohy. Katolická církev si uvědomovala, že překlad je výklad, že převádění biblických textů dává protestantům ideově je přehodnocovat, k čemuž také docházelo. V Čechách možnost překládání liturgických textů do češtiny vybojovalo již sto let před humanismem husitství.

Období protireformační

Primárně propagační ráz literární tvorby byl hlavní příčinou posílení a přehnání lidovosti jazyka překladu. Zvyšuje se zájem o lidová rčení a přísloví. Překladatelé 17. a 18. století se neostýchají díla radikálně přepracovávat, zkracovat, prodlužovat a přestavovat. Tento způsob překládání je pak běžný až do konce 18. stol. Tuto volnost v zacházení s předlohou usnadnila malá literární závažnost překládaných děl. Nešlo a nachování původního díla ale o větší účinnost díla. Pro toto období je tedy charakteristická obsahová úprava děl z důvodu zpřístupnění díla lidem. Co se týče překladů děl básnických, zde se věrně dodržovala strofická forma. Básnický překladatel 17. Stol. Při své adaptaci mnohé strofy vynechá, jiné sám přikomponuje.

Obrozenecká doba

Klasicismus a romantismus v evropském překladatelství

Klasicismus

Klasicistický překlad navazuje na tradici překladatelství renesančního, ale překonává je větším uměleckým sebevědomím, a tím i samostatnějším přístupek k práci. Překladatel nechce již pouze zprostředkovat užitečné vědomosti, ale dokázat, že je schopen stejného uměleckého vzletu a vybroušené formy jako autor předlohy. V tomto období se překládá literatura krásná, především poezie. Pozornost se přesouvá od sdělného obsahu na uměleckou formu. Klasicisté zbavovali dílo v překladu specificky národních znaků, aby je učinili obecně přijatelným, aby mu dodali univerzální, mezinárodní platnost. Z překládaných děl jsou vymycovány motivy, příčící se klasickým požadavkům umírněnosti, vkusu, harmonie a elegance. Klasicisté chtějí původního autora nejen dohánět, ale i předhánět. Dílo se snaží zdokonalit, aby překlad byl lepší než originál. Adaptační zásahy nejradikálněji postihovaly stylistický výraz a formu.

Romantismus

V době romantismu sílí národní a historické cítění a překladatelé se zajímají o kolorit předlohy. Nešlo jim jen o zachycení nejobecnějšího ideově kompozičního obsahu a jeho převedení do nejbližší literární formy, ale o zachování rysů zvláštních, až jedinečných, tj. národních, historických a individuálních. Proto proti praxi klasicistů žádá romantismus překlad absolutně věrný, ideálem je doslovný překlad. Překladatelé si uvědomují, že překlady jsou historicky podmíněny dobou, ve které vzniky, a jako takové jsou pomíjivé. Překlad nemůže nahradit originál, proto jsou překlady za romantismu stále přirovnávány k nedokonalým kopiím.