Jihoslovanské jazyky - referát

Charakteristika jednotlivých jihoslovanských jazyků

Srbochorvatština (z hlediska současného počtu obyvatel asi 15 milionů rodilých mluvčích)

Jde o termín, kterým byl označován do poloviny 90. let 20. století společný jazyk Srbů, Chorvatů, Černohorců a Bosňáků. Srbochorvatština je příkladem uplatnění tzv. centrálního jihoslovanského diasystému, v němž 4 národy (Chorvati, Srbové, Bosňáci a Černohorci) ustanovují své spisovné jazykové útvary pod vlastním etnickým jménem jako zdánlivě 4 různé a samostatné jazyky.

V srbochorvatském jazykovém prostoru rozlišujeme tři nářečí podle podoby zájmena „co?“: štokavské (zájmeno „što?/šta?“), kajkavské (zájmeno „kaj?“) a čakavské (zájmeno „ča?“). Z novoštokavských nářečí vychází dnešní spisovný chorvatský i srbský jazyk, bosenský jazyk deklarovaný v 90. letech 20. století a po rozdělení Srbska a Černé Hory také v roce 2007 ústavně zakotvená černohorština. Novoštokavská nářečí se ještě dále dělí na ekavskou, (i)jekavskou a ikavskou podobu, podle střídnice za praslovanskou samohlásku jať (příklad mleko – mlijeko – mliko). Chorvati a Bosňáci používají ijekavskou nebo ikavskou podobu štokavského nářečí, Srbové ekavskou nebo ijekavskou podobu, Černohorci pak pouze ijekavskou štokavštinu. Co se týče spisovných variant, tak chorvatština, bosenština a černohorština jsou důsledně ijekavské. Spisovný srbský jazyk je založen na ekavské nebo ijekavské podobě, významnější je však ekavština, která je nejrozšířenější v hlavním městě Bělehradu a Vojvodině. Chorvatská norma používá pouze latinku, stejně tak i bosenská, která ovšem formálně připouští i cyrilici. Srbština preferuje cyrilici, zatímco latinku je možné používat v úřední komunikaci pouze v zákonem stanovených situacích, během neoficiální komunikace je možné používat obě písma bez jakýchkoliv omezení. Černohorské normě ústava zaručuje rovnoprávnost cyrilice a latinky.

Pro srbochorvatštinu je typický melodický a dlouhý přízvuk, který je z hlediska umístění volný, na rozdíl od bulharštiny se nikdy nevyskytuje na poslední slabice. Kombinací melodičnosti a délky vznikají v srbštině a chorvatštině 4 přízvuky:

• krátký stoupavý (kratki uzlazni akcenat) – př. nòga

• krátký klesavý (kratki silazni akcenat) – př. mȁma

• dlouhý stoupavý (dugi uzlazni akcenat) – př. táma

• dlouhý klesavý (dugi silazni akcenat) – př. dân

Dlouhá nepřízvučná slabika se vždy vyskytuje až po slabice přízvučné. Klesavé přízvuky se vyskytují u jednoslabičných slov, pokud se vyskytují u slov víceslabičných, jsou vždy na první slabice. Oproti tomu stoupavé přízvuky se v jednoslabičných slovech nikdy nevyskytují.

Další gramatické jevy:

• tj/kt, dj > ć, đ (př. sveća/noć, međa – svíce/noc, mez)

• l se mění na u (př. vuk = vlk)

• vokalická alternace o – l (př. orao-orla – orel-orla)

• střídnice za jať: ě > (i)je v ijekavské spisovné srbské, bosenské, černohorské a chorvatské normě (př. snijeg/snjegovi), ě > e v srbské ekavské spisovné normě (př. sneg)

• rozšířený pádový synkretismus (jedna koncovka označuje více pádů)