Vznik sluneční soustavy a planety Země

Současný vědecký názor na vznik vesmíru jako prostředí všech nebeských těles, Zemi nevyjímaje, je tedy založen na tzv. teorii velkého třesku, rozpracován teprve asi v polovině minulého století (Paturi, 1995).
Rogens et al. (2005) tvrdí, že při velkém třesku vznikla obrovská ohnivá koule, která postupně chladla a rozpadala se na malé částice (obrázek 1). Všechno ve vesmíru je složeno z těchto malých částic – hmotou. Částice se rozletěly a vesmír se dále rozpínal. Po čase se zformovala hustá oblaka vodíku a hélia (obrázek 2). Tato oblaka se shromáždila v hustých skupinkách. Ze začátku byl vesmír tak hustý, že ani světlo nemohlo skrz něj prolétnout a byl velmi tmavý. Po několika tisících letech ale teplota klesla na několik tisíc stupňů a oblaka se jen zvolna rozplývala. To znamenalo, že světlo se mohlo pohybovat dále a vesmír se stal průhledným tak, jako je nyní. Ze shluků plynů se poté začaly formovat první galaxie (obrázek 3).

V jednom z ramen naší galaxie, kterou nazýváme Mléčná dráha (obrázek 4), se asi 10 miliard let po velkém třesku vytvořila naše hvězda - Slunce, postupně společně s celou sluneční soustavou a jejími objekty; zejména devíti planetami této soustavy (obrázek 5).
Toto naše Slunce je jen jedna z miliónů ostatních hvězd. Některé z nich jsou tak daleko a tak početné, že je v souhrnu můžeme vidět jen jako bělavý pás - galaxie Mléčná dráha. Hvězdy však nejsou v prostoru umístěny pravidelně a donekonečna. Mléčná dráha je ve skutečnosti obrovský shluk hvězd ve tvaru pomyslného disku.

Podle Kachlíka (1998) vesměs tedy dnešní vesmír obsahuje bezpočet miliónů hvězd a planet, obrovská oblaka plynů a prachu, oddělená ohromnými vzdálenostmi prázdného prostoru. Některé jeho části se ještě formují doposud.

Vraťme se však k tomu jak to tedy konkrétněji bylo se vznikem samotné naší sluneční soustavy.

Vznik sluneční soustavy

Termínem sluneční soustava, jakožto součást galaxie Mléčná dráha, se označuje Slunce společně se všemi tělesy, která se trvale nacházejí v jeho oblasti – zejména 9 planet (planety zemského typu: Merkur, Venuše, Země, Mars; a velké planety: Jupiter, Saturn, Uran, Neptun) a jejich měsíce, asteroidy neboli planetky (za největší se pokládá Pluto, dříve považována za nejmenší planetu), komety, meteory a vesmírný prach.

Podle současných kosmogonických hypotéz se odhaduje stáří sluneční soustavy přibližně na 4,7 miliard let Luhr (2004).

V 2. polovině 18. století byla zformována Kant-Laplaceova hypotéza, která se stala první vědeckou hypotézou v protikladu k náboženským představám a podle níž z větší části vycházíme.
Podle Paturiho (1995) uvedená hypotéza pojednává o vzniku Slunce a planet sluneční soustavy z rotující pramlhoviny (obrázek 6) – obrovská mračna plynů a prachových částic, v níž neustále probíhaly přitažlivé (smršťovací) a odpudivé síly v kolosálním rozsahu. Došlo zde především k nesmírnému růstu teploty a pohlcování infračerveného záření. Tato pramlhovina jakožto původně žhavá hmota postupně chladla.
V jejím centru se vlivem přitažlivých sil gravitace nahromadila masa energie a látek (především dvou plynných látek – vodíku a helia), kde zažehnutím těchto látek termonukleárními reakcemi se začalo formovat Slunce.