Vznik sluneční soustavy a planety Země

Od prvotního Praslunce (protohvězdy) se v důsledku jeho smršťování (přitahování okolních látek do centra vlivem gravitace) a rotace oddělilo mračno plynů a prachových částic – supernova, z níž byly utvořeny planetesimály (obrázek 7) – drobná tělesa, zárodky prvních asteroidů a protoplanet (zárodky budoucích planet a jejich měsíců či satelitů).
Tento mlhovinový zárodek (supernova) byl zplošťován do diskového tvaru o průměru 10 biliónů km a hustotě 100 kvadriliontin (10-22) g.cm-3.
Látkové složení pramlhoviny bylo pravděpodobně následující:
Její hmota byla z více jak 98 % tvořena vodíkem s héliem a stopovým množstvím lithia, což tvoří řídkou plazmu pocházející ze Slunce.
Zbylé 2 % tvořily těžké prvky – 1,4 % zmrzlé látky: amoniak, methan, voda;
0,44 % prachové částice (chondry) – což by odpovídalo asi tomuto minerálnímu složení: silikáty (olivín, pyroxen, sklo); oxidy železa, hořčíku, vápníku, draslíku a sodíku.

V důsledku výše uvedených poznatků je potřeba také uvést, že postupnými pochody smršťováním hmoty tak z protoplanet vznikaly planety, kde kolem některých z nich se utvořily plynné obaly – atmosféry.
Nově se však předpokládá, že planety vznikly z materiálu různorodého složení; což dotvrzuje existence pásu asteroidů mezi Marsem a Jupiterem Kachlík (1998).

Ve veškerých jednotlivých částech naší sluneční soustavy však neustále probíhají nejrůznější procesy týkající se proměn látek a energie.
Přinejmenším si lze třeba povšimnout faktu, že pohybová energie planet funguje dodnes.

V relativně velice úzké návaznosti na veškeré procesy vzniku sluneční soustavy zcela bezprostředně souvisí právě formování nám zcela nejbližšího planetárního tělesa – planety Země.
Jedná se o třetí planetu sluneční soustavy (podle faktu, že se vyskytuje v pořadí jako třetí planeta od Slunce). Dá klasifikačně řadit mezi jednu z 9 planet sluneční soustavy, a to konkrétněji mezi jednu ze 4 planet zemského typu. To označujeme jako vnitřní planety, neboť to jsou právě první čtyři planety nacházející se trvale nejblíž od Slunce.
Často o ní totiž hovoříme jako o své rodné matičce života, neboť díky její optimální vzdálenosti od Slunce, asi 149,6 miliónů km, umožnila existenci vody v kapalném skupenství, dýchatelnou atmosféru a pevný podklad se svou přitažlivou gravitační silou do jejího středu.
Právě tyto skutečnosti, a mnoho dalších, tedy postupně umožnily, aby se nejrůznější druhy organismů staly jejími dosavadními obyvateli Rogens et al. (2005).
Dle současných vědeckých poznatků se jedná právě výhradně o jediné vesmírné těleso, na němž je potvrzen život. Země [online]

Jelikož, jak již bylo naznačeno, naše planeta vznikla v relativně velmi úzké návaznosti od počátku vzniku samotné sluneční soustavy, a to asi po 100 miliónech let;
stáří planety Země se podle dnešních kosmogonických hypotéz odhaduje asi na 4,6 miliard let (Luhr, 2004).