Mezinarodni-vztahy

Kurdové v Íránu

• Tvoří dnes asi 7% íránské populace

• Peršané, Kurdové a jiné indoevropsky mluvící obyvatelé v Íránu jsou potomci Áríjských kmenů, které se začali stěhovat ze střední Asie.

• Během 19. a 20. stol. potlačila Íránská vláda kurdské vzpoury

• V lednu 1946 během sovětské okupace severozápadního Íránu, prohlásil v částech Íránského Kurdistánu Sovětský svaz nezávislost Kurdské republiky Mahabad

• Sovětská vojska opustila Írán v květnu 1946 a samostatně prohlášená republika se po několika měsících vzdala Íránské armádě

• Prezident byl veřejně popraven v Mahabadu

• 1979-1982 zintenzivněly boje mezi militantními kurdskými skupinami a Islámskou republikou

• Byla vyhlášena „svátá válka“ proti kurdským rebelům toužícím po autonomii a nezávislosti

• Ozbrojené síly se přesunuly do kurdských oblastí, aby vyhnali rebelanty a obnovili pořádek země

• V Íránu mohou Kurdové volně vyjadřovat svou kulturní identitu, ale nemají vlastní vládu ani administrativu

• Členství v nevládní politické straně je trestné vězením nebo dokonce smrtí

• Kurdské aktivity za lidská práva jsou ohrožovány Íránskými autoritami

Kurdové v Sýrii

• Tvoří 9% syrské populace, což je dělá největší etnickou menšinou v zemi

• Soustředí se na severovýchodu a na severu

• Kurdská lidská práva jsou zneužívána a perzekuována

• Nejsou povoleny žádné politické strany ani skupiny

• Existují zde různé zákazy užívání kurdštiny, odmítání dětí s kurdskými jmény do škol, přejmenovávání na arabská jména, zákaz obchodování pro ty, co nemají arabské jméno, zákaz kurdských soukromých škol, zákaz psaní knih kurdsky atd.

• Zamítnutí práva na syrské občanství

Kurodvé v Evropě

• Přibližně 1,3 miliony Kurdů žijí v západní Evropě

• První emigranti byli Kurdové z Turecka, kteří se usadili v Německu, Rakousku, Beneluxu, Velké Británii a Francii v 60. letech 20. stol.

• Další vlna byla v 80. a 90. letech většinou z Íránu a Iráku

1. Rusko a Čečensko.

Autonomní republika Ruské federace na severním Kavkaze. Přes vyhlášení samostatnosti v roce 1991 zatím žádný stát neuznal nezávislost Čečenska. Jediný stát, který do roku 2001 uznával Čečensko jako samostatný stát, byl Afghánistán pod vládou Talibanu.

Historie rusko-čečenských vztahů

• První ruská přítomnost v oblasti dnešního Čečenska je datována do počátku 18. století za vlády Petra Velikého, kdy během prvních dvou třetin 18. století probíhal krvavý boj mezi Rusy a obyvateli Kavkazu.

• K připojení Čečenska k ruskému impériu došlo v sedmdesátých letech 19. století. V roce 1936 vytvořil Josip Stalin Čečensko - ingušskou autonomní republiku, na jejíž území se v roce 1943 během své "kavkazské" kampaně dostala vojska nacistického Německa. Tato skutečnost stačila jako důvod pro deportaci více než milionu Čečenců, Ingušů a dalších příslušníků kavkazských národů na Sibiř a do Střední Asie.

• Vyklizené oblasti byly obydleny křesťany a v následujících letech Čečensko a Čečenci téměř přestali existovat

• Obrat nastal až v roce 1957, kdy nový sovětský vůdce Nikita Chruščov dovolil přeživším Čečencům a Ingušům návrat do jejich domoviny.

• I tak ale existovalo v reálném životě zejména vůči Čečencům mnoho omezení a diskriminačních prvků (neexistující přístup ke vzdělání v rodném jazyce, omezená účast ve státní správě a na úřadech, nulová politická reprezentace apod.).

• V roce 1992, po rozpadu SSSR a ustanovení Ruské federace, odmítlo Čečensko spolu s Tatarstánem podepsat přidružovací smlouvu s Ruskou federací, což se v roce 1994 stalo hlavním důvodem pro ruský útok na Čečensko.