21. Výchovná prostředí

Skutečné vrstevnické skupiny se začínají utvářet v průběhu školní docházky. S přibývajícím věkem jejich role roste. Vrstevnické skupiny lze charakterizovat podle kritérií platících pro sociální skupiny obecně. To znamená, že je můžeme rozlišovat podle velkosti, struktury, z hlediska pohlaví, příslušnosti sociální, náboženské, politické apod. Důležitými znaky jsou cíle, normy, kterými se členové řídí, hodnoty, které vyznávají.

Vrstevnické skupiny mohou být formální (mají svá pravidla, řád, symboliku – výchovná skupina v domově mládeže) i neformální (vznikly spontánně, přirozeně).

Dětská mládežnická hnutí – neformální charakter, spojují je pouze názory (ideologie), např. hnutí Hippie reagující již v 60. letech na negativa civilizace (v USA proti válce ve Vietnamu) a hlásající příklon k přírodě.

Dětské mládežnické organizace – vyžaduje přímo členství vyjádřené většinou členským průkazem, příspěvky, víceméně povinnou účast na akcích apod., např. Pionýr

Z pedagogického hlediska je problematika vrstevnických skupin, organizací a hnutí dětí a mládeže důležitá ze dvou důvodů. Jednak by výchovný pracovník měl mít přehled o těchto skupinách, vědět o jejich působení a jakou povahu mají jejich aktivity. Činnost vrstevnických skupin se uskutečňuje především ve volném čase.

Základní typy sdružení dětí a mladých lidí:

1. Sdružení všestranného obsahu se základním posláním výchovy k občanství

• Junák, Pionýr

1. Sdružení zájmová

• Tělovýchovná sdružení dospělých – Sokol, umělecká tvořivost, technické činnosti

1. Sdružení veřejně prospěšná

2. Sdružení odporů a politických stran

3. Sdružení orientovaná nábožensky

4. Samosprávné struktury dětí a mládeže

• Žákovské samosprávy, parlamenty ve školách,

Pojmem KOMUNITNÍ ŠKOLA se označuje škola nižšího stupně, zejména základní škola, kterou:

1. Zřizuje obec – komunální samospráva,

2. Zřizuje určitá komunita – např. náboženská či občanské sdružení,

3. Jsou velmi významně napojeny na život lokální komunity,

4. Jsou školami založenými na myšlence školní pospolitosti, obce.

V prvním případě jde zejména o to, že řada škol, v českém kontextu většina škol základních mateřských, je zřizována místní, komunální, obecní samosprávou, proto je lze nazvat školami komunitními. Není-li vztah zřizovatel – škola pouze formální, lze v součinnosti s místními úřady dosahovat úspěšněji cílů, které si škola klade, a na oplátku poskytovat služby místní komunitě.

Druhý případ je pro ČR poměrně netypický. Např. Španělsko – soukromý, většinou církevní vzdělávací sektor.

Ve třetím případě je škola přirozeným společenským centrem a duchovním, kulturním i materiálním zázemím lokální komunity. Jedná se o důslednou realizaci myšlenky otevřeného vyučování, resp. Otevřené školy