21. Výchovná prostředí

OTEVŘENÁ ŠKOLA zejména:

• vychází vstříc vzdělávací poptávce širší veřejnosti (kurzy jazyků, šití, sport. aktivity,… ),

• poskytuje žákům další možnosti osobnostního a sociálního rozvoje (volnočasové aktivity, soukromé umělecké školy,… ),

• vztahuje školní kurikulum k životě v komunitě (regionální ekologie, ochrana památek,… )

• úzce spolupracuje s rodiči svých žáků – využívá formálních způsobů (třídní schůzky) i neformálních

• spolupracuje s místním zastupitelstvem a zřizovatelem – vychází vstříc potřebám obce (podílení se na spoluorganizování oslav výročí obec, spolupráce s obecními institucemi – domov důchodců, publikovat v obecním časopise,…)

• otevírá se spolupráci se všemi významnými místními institucemi a jednotlivci

• dokáže spolupracovat s dalšími pracovníky pomáhajících profesích vládního i nevládního sektoru - je třeba být v kontaktu s protidrogovým koordinátorem, romským poradcem, sociálním kurátorem, sociálními pracovníky, lékařem, policií

• rozvíjí programy integrace handicapovaných, sociálně a kulturně znevýhodněných žáků

• je centrem veřejného a kulturního života – divadelní vystoupení, volby, diskuzní fóra

• rozvíjí mezinárodní spolupráci škol

• poskytuje sociální služby komunitě – levné stravování pro důchodce

Čtvrtý případ je takovým typem komunitní školy, který je založen na pojetí školní práce jako práce v pospolitosti.

Významnými prvky chápání školy jako školní obce byly žákovská samospráva a žákovská shromáždění. V pospolitosti se žák učil nést odpovědnost za svá jednání a byl vystaven účinné sociální kontrole. Škola přestala být budovou, do níž docházeli děti, který veškerý svůj sociální život museli odložit za branami školy, ale stala se půdou, na níž se lze efektivně naučit sociálnímu styku, spolupráci, ale i soutěžení, rozhodování, demokratickým řídícím procedurám.

Škola pospolitosti je školou demokracie a občanských ctností – těm se nelze učit rukama za zády – a právě v této oblasti mají české školy velký deficit.