5. Řízení školy

5. Procesy řízení, vedení a správy škol. Decentralizace, autonomizace, „skládání účtů“, autoevaluace a evaluace školy, vnitřní rozvoj škol, koncepce řízení kvality, škola jako učící se organizace. Rady škol jako ústřední prvek systému správy škol.

Procesy řízení, vedení a správy škol1

Řízení, které bylo v minulosti ústředním pojmem, pod který vedení i správa patřily, se v současnosti vymezuje jako nástroj sloužící k udržení aktuálního stavu a k běžnému každodennímu fungování školy (Bush & Middlewood, 2005). Týká se tedy především exekutivy, plánování, organizování a koordinace zdrojů a je tedy vnímáno jako soubor aktivit orientovaných na uvádění již dohodnutých postupů do praxe a na udržování chodu toho, co již je součástí života školy.

Zatímco řízení se orientuje na přítomnost, vedení sleduje především budoucnost. Při vedení školy jde totiž hlavně o proces vlivu, o inspirování a podporu snah druhých dosahovat společnou vizi či se k ní přibližovat. Moderní koncepce vedení ve školách je pak orientována strategicky a jasně se zaměřuje na podporu hlavních procesů ve škole – učení a vyučování (Pol,

2007). Jak se ale vůbec na školách s vedením ve smyslu vize pracuje? Na většině škol bývá stanoven nějaký konečný cíl pro určitý časový úsek. Někdy je nazýván vizí, někdy rozvojovým cílem školy, strategickým cílem školy, dlouhodobým cílem školy, případně jinak (Prášilová, 2003). Jsou školy, ve kterých vedení školy vizi má a sleduje ji, ale ke škodě školy ji nesdílí se spolupracovníky. Jsou i školy, ve kterých se projektuje jen pro období následujícího školního roku, kdy jejich ředitelé neumějí nebo nechtějí s vizí pracovat.

Pojem správa školy, termín frekventovaný nejčastěji v našich legislativních dokumentech, má své historické tradice a nejtěsnější vazby na státní správu, respektive správu

státu (Bacík, 2006). V rámci této práce se budu přidržovat Polova pojetí správy (2007), tedy jejímu spojení především se školskými radami. V rámci tohoto vymezení znamená správa především otevření otázky základního směřování školy – k diskuzi nejen zástupců školské veřejnosti, ale také rodičů, zřizovatelů a dalších subjektů. V současné době zároveň není na místě otázka, zda mít či nemít systém správy škol, ale spíše, jak co nejúčinněji hledat a nacházet nezbytnou rovnováhu mezi jednotlivými aktéry správy škol a jak docházet ke konsensu.

Pro větší přehled je také třeba zodpovědět otázku, jaký je vlastně vztah mezi výše

zmíněnými koncepty. Asi k nejčastějším záměnám dochází mezi pojmy vedení a řízení. Jak trefně uvádí Truneček (1999), rozdíl spočívá v tom, že řízení je dělání věcí správně, kdežto vedení je dělání správných věcí. Jak ovšem píše Pol (2007), přestože mají řízení i vedení svá specifika, zejména v praxi školního života se jejich aktivity mohou překrývat a je mezi nimi mnoho souvislostí, ba i závislostí. Tuto skutečnost pak také dokazují některé studie (např. Williams & Portin, 1997), kteří přišli s poznatkem, že právě nejednoznačnost ředitelské profese, která neustále kolísá mezi řízením a vedením, působí na ředitele jako jeden z největších stresorů. Co se týče spojitosti mezi uvedenými pojmy a správou, ani zde by nemělo jít o koncept soupeřící s řízením a vedením, ale spíše o jednu z částí specificky triangulovaného mechanismu rozvíjení školního života na místní úrovni.