Sociologie_prava

Právo a jiné složky kultury

Právo ovšem, jak plyne z jeho funkce organizující a koordinující, není něco, co by mohlo existovat nezávisle na ostatních složkách kultury. Právo, jak poznamenává Timašev, pouze tyto složky strukturalizuje, dodává jim přesnější a stálejší formy. Není aktů, které by byly pouze legální. Každý akt je zároveň buď hospodářský (kupovat něco znamená zároveň uskutečňovat legální transakci), nebo politický (např. hlasování při volbách), nebo vitální (zakládání rodiny skrze legální sňatek), nebo kulturní (udělení dotace univerzitě). Z této organizující a koordinující funkce práva vyplývá, že vztah mezi právem a ostatními kulturními složkami nemůže být jiný, než že existují určité meze práva vzhledem k jednotlivým složkám kulturním, a že i moc musí znát umění omezovat sebe sama, když běží o kulturu, neboť koneckonců všechna moc žije z kultury, a zvláště dnes z kultury co možno největšího počtu, z uvolnění všech tvořivých sil ve státě. Blaho státu neleží jen na oněch směrnicích, jež vytyčuje moc, nýbrž daleko více na oněch, které razí kultura. Proto regulační činnost moci a jejího nástroje, práva, vztahuje se pouze na určité vnější chování, po případě na úchylné formy kulturní aktivity, nikoli na kulturní aktivitu samu, nikoli na svobodu intelektuálního, estetického a mravního tvoření, na názory, přesvědčení a víry. Svoboda projevu je podstatnou charakteristikou demokracie, je jedním z nejkonstruktivnějších činitelů veřejného života a nalézá své omezení jen ve zřeteli, aby určitými formami kulturní aktivity nebylo porušováno intelektuální a mravní zdraví skupiny a aby nebyla rozvracována organizovaná sociální kooperace. Svoboda je nejvyšší statek skupiny, poněvadž je podmínkou tvoření všech hodnot ostatních, a tehdy, je-li ohrožena nebo ztracena, stává se boj za ni povinností a politický odbojník nebo „zločinec“ se stává hrdinou (podle slov Emersonových i Jeffersonových). Neboť život nemá žádné ceny, nerozvíjí-li se v důstojnosti svobodného člověka. Stát může sice působit i na názory, přesvědčení a víry, ale nikoli prostřednictvím práva, nýbrž skrze jiné činitele, jako je např. škola, výchova, tisk. Stát žije z živých sil svého občanstva a úkolem práva je, aby tyto živé síly podporovalo v jejich rozvoji, regulovalo je, aby pomáhalo v jejich přizpůsobovacím procesu, nikoli však aby je potlačovalo nebo jich nedbalo. Funkce práva není tedy jen regulační a ochranná, nýbrž i podněcovací a podpůrná v tom smyslu, že napomáhá vývojovým možnostem, jak o tom svědčí rozvitá moderní zákonodárství. Proto je důležité, aby zákonodárce dovedl pronikat vědecky osvíceným pohledem do složitého proudění sociálních sil a tušil jejich vývojové směrnice do budoucnosti. Aby si byl vědom, že zákon sám nic netvoří, že funkce zákona je jen podpůrná a že nejdůležitějším úkolem je podporovat hru příčin, které vedou k dobrým účelům, a bránit navozování příčin, jež vedou k účinkům sociálně nežádoucím, tedy spíše prevence než represe. Americký sociolog Bushee poznamenává, že obyčejnou metodou státní kontroly bylo všímat si spíše účinků než příčin. Právo mělo co dělat spíše s ukládáním trestů než s fundamentálními příčinami chování. Moudré uplatňování státní autority spočívá podle něho v tom, co Ward nazývá atraktivním zákonodárstvím, tj. v pozměňování a zdokonalování sociálních podmínek tak, aby všichni lidé mohli normálním způsobem uspokojit své touhy a potřeby. Existují-li abnormální sociální poměry, je to často proto, že zákonodárce nezná příčin a usiluje pak uniknout nevyhnutelným důsledkům těchto nenormálních poměrů trestními opatřeními. Běží tedy o to, regulovat poměry tak, aby přání občanstva mohla být normálně uspokojena a aby všichni mohli realizovat svůj přirozený rozvoj. To je atraktivní zákonodárství. To se pak dá uskutečnit spoluprací zákonodárce a sociologa. Tento přispěje analýzou příčin sociálního dění, onen rozumnou aplikací tohoto poznání v zákonodárství. Právo je jistě důvodně pokládáno za vrcholné zřízení v celku sociální organizace, poněvadž skrze ně může stát pozměňovat sociální poměry a řídit vědomě běh sociálního vývoje. Nepochopení je pouze v tom, který z jeho oborů je nejdůležitější. Dnes je hlavně zdůrazňována jeho stránka administrativní a mnoho času i píle se vyplýtvá na vykládání práva a vykonávání práva. Tvoření práva, stránka legislativní je dosti zanedbávána. Legislativa je svěřována mnohdy lidem prostředním, průměrně osvíceným, zájmově zaujatým. Panuje mínění, že zákonodárce je dostatečně vyzbrojen, zná-li přání voličstva. Platí teorie, že zlo se dá eliminovat zakročením státní autority, a že tudíž nejvyšší inteligence a dovednosti je třeba při vykonávání práva, kdežto přece pravda je, že hlavním problémem, jak odstranit zlo, není potlačit zlo právem, nýbrž odstranit příčiny zla. Pak by hlavním úkolem zákonodárcovým bylo vytvořit nejlepší metody eliminace zla, místo aby prohlašoval, že zlo má být eliminováno. To by žádalo nejschopnější a nejzkušenější muže pro úkol zákonodárný. Důsledek by pak byl, že by zlo bylo vylučováno nepřímo za pomoci změněných poměrů spíše než stíháním a trestáním rušitelů zákona a strachem před trestem. To znamená dělat zákony na vědeckém základě. To znamená dělat atraktivní zákonodárství, neboť sociální poměry mohou být úspěšně modifikovány jedině vědeckým chápáním a regulováním sil, jež jsou jejich základem.