Sociologie_prava

Determinace práva sociálním prostředím

Jestliže právo determinuje svým specifickým způsobem různé kulturní složky, tedy ono je zase determinováno svým sociálním prostředím. Někteří ukazují (tak už Le Play, dále Ratzel, Matteuzzi, Huntington), že i geografické podmínky mají důležitý vliv při vytváření práva, že obyvatelé snadno přístupných a úrodných rovinných oblastí si přejí silné právo i proti rušivým vlivům vnitřním, i proti útočníkům vnějším, kdežto obyvatelé horských a nesnadno přístupných krajin prý nepociťují potřebu ochrany a ani by nad sebou nesnesli přísné právo. Proto také banditi a feudálové dlouho přežívají v horských pevnostech, kde rámě zákona jen nesnadno je může dostihnout. Ale ovšem především je právo podmíněno sociálním prostředím, ať už jeho obecnou povahou, ať jednotlivými jeho složkami. E. Durkheim ukázal na souvislost mezi dělbou práce a právem, jak ve skupinách s nedostatkem dělby práce neb s malou dělbou práce převládá právo trestní nad právem civilním, a jak ve skupinách s pokročilou dělbou práce právo stále více pozbývá represivní povahy. Právo represivní odpovídá mechanické solidaritě skupiny, tj. solidaritě založené na podobnosti členů skupiny, právo civilní pak odpovídá organické solidaritě skupiny, čili diferenciaci členů skupiny a vzájemné závislosti jedinců s tím spojené. Existuje jistě rovněž určitá souvislost mezi povahou práva a vzrůstem populace. Se vzrůstající populací nepochybně vzrůstá i potřeba sociální kontroly. S početností a hustotou obyvatelstva vzrůstá i množství sociálních styků, a tím i větší možnost sporů a konfliktů, a tudíž i větší potřeba regulace. Městské skupiny jistě potřebují více regulace než skupiny venkovské. To se týká i práva regulativního i práva represivního, třebas ovšem první bude vzrůstat rychleji než druhé. Stejně nepochybná je i determinovanost práva podmínkami hospodářskými. To vidíme už ze sledu vzniku jednotlivých oborů práva. Jestliže nejdříve se vyvinulo trestní právo, poněvadž primitivně organizované společnosti naléhavě pociťovaly potřebu bránit individuálním činům, poškozujícím blaho skupiny a rozrušujícím její soudržnost, jíž bylo nezbytně třeba při akcích i výbojných i obranných, tedy se vzrůstem majetku, se změnou forem blahobytu a s rozmnožením řemesel vzniklo právo, zajišťující náležitou distribuci služeb a statků, právo vlastnické a právo smluvní, a s pokračujícím rozvojem obchodu a průmyslu právo obchodní a průmyslové. A stejně je nepochybné, pokud běží o právo represivní, že změněné poměry sociální, jež umožňují nové metody útočnosti na sociální řád, jsou zejména způsobovány novými okolnostmi povahy hospodářské. Zvláště moderní průmyslová revoluce a industrializace života způsobila, že právo se muselo přizpůsobit změněným podmínkám sociálního života (viz např. moderní pracovní právo; právo týkající se poměru mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem; právní úpravy cen; regulace chování různých právnických osob atd.). Možno též srovnat liberalistický hospodářský řád, v němž regulace se vztahují pouze na přímé poškození zájmů jejich členů, přičemž termín „poškození“ má smysl velmi pružný, s kolektivistickým řádem hospodářským, v němž hospodářská aktivita se stává kolektivním monopolem a regulace je úplná a doprovázená přísnými sankcemi, aby bylo patrno, jak hospodářské poměry vynucují si příslušnou modifikaci v právní řádu. Také proměna v technické úpravě sociálního prostředí determinuje proměny v právních regulacích. Tak např. s rozvojem komunikací a se vzrůstem cestování přirozeně byly zmnohonásobeny styky všeho druhu a vznikly též nové možnosti rozporů a konfliktů, jež žádaly příslušné právní úpravy. Rozvoj automobilismu si vynutil mnohé legální zásahy, týkající se provozu na veřejných cestách. Podobně také např. rozvoj elektrizace, fotografování atd. Zkrátka tam, kde došlo v důsledku nových technických vynálezů k možnostem nových konfliktů, tato skutečnost si vynutila i změny v právu, odpovídající novému stavu věcí. Jak je právo determinováno politickými činiteli, o tom jsme se již zmínili, když jsme jednali o poměru práva a moci. Potvrzuje to ostatně i vývoj jednotlivých právní oborů. Právo administrativní zajisté vzniklo, když se stát silně zcentralizoval, a když se státy dostaly do těsnějšího styku a do vzájemné závislosti, vzniklo právo mezinárodní. Připojili bychom k tomu jen stručnou poznámku, jak je právo determinováno veřejným míněním. I když zpravidla poměr mezi právem a veřejným míněním je takový, že na sebe působí navzájem, přece jen nutno přiznat, že v mnohých časových obdobích a v mnohých sociálních situacích je veřejné mínění silnější než moc a právo. Veřejné mínění nemá jen funkci politickou, jak se domnívá např. Bauer, nýbrž i funkci právní, soudcovskou, mravní, takže donucuje moc a právo, aby se mu přizpůsobily. Ostatně není pochyby o tom, že legálním odsouzením dodává účinnosti ta okolnost, že mohou počítat i s odsouzením sociálním. Neboť zákon závisí při této své účinnosti na síle veřejného mínění. Nejenže je pravda, že bez veřejného mínění je velmi nesnadné, ne-li nemožné, usvědčit viníka, neboť zákony se snadno stanou „mrtvými literami“, ale i když k usvědčení již došlo, tedy fakt, že po legálním odsouzení následuje odsouzení sociální, činí legální trest daleko těžším, neboť být „poznamenán“ před veřejným míněním je nesnesitelnější než být zbaven svobody a pohodlí. Tato mravní kritéria bývají zpravidla formulována sociálními vůdci, kteří zase ovšem jsou determinováni tlakem nových mravních potřeb skupiny, jež dovedou vytušit citlivěji než všichni ostatní (proto jsou to sociální vůdcové). Jejich ideje šíří se sociální sugescí, až se stanou vlastnictvím širokého množství a jsou pak vtěleny v právo. Nutí právo, aby se s nimi vypořádalo a jim se přizpůsobilo.