Sociologie_prava

Právo se od ostatních řádových činitelů liší tím, že odpovídá kolektivní potřebě pořádku, bezpečnosti a ochrany, že je zaměřeno na regulaci vnějšího chování, a že se opírá o organizovanou moc a o legální sankce, jež v případě potřeby mohou donucovat i fyzickými prostředky. I ostatní řádoví činitelé mají své, někdy dosti přísné, sankce, ale nejsou to sankce legální. Zdroj práva je v základních potřebách lidského soužití a jeho předpokladem je složitý systém mezilidských vztahů, jež tvoří náplň života lidského společenství. Pro Robinsona, jak bylo správně napsáno, není třeba práva, leč až tehdy, když se kolem něho seskupí Pátkové. J. Jellinek správně poznamenává, že právo je výlučně funkcí sociální a předpokládá tudíž lidské společenství. Poněvadž historicky se nevyskytuje společenství naprosto neorganizované, předpokládá dále právo skupiny sociální, jež jsou - byť sebevolněji - organizovány. Touto organizací se rozumí mocenská organizace skupiny. Své centrum autority si právo vytváří v mocenské struktuře skupiny. Právo je složka života, složka skutečnostního řádu, je to určitá specifická činnost, podobně jako je jí náboženství, mravnost atd. Představuje určitou specifickou zkušenost, odlišnou od jiných specifických zkušeností, jako je např. zkušenost náboženská, estetická nebo mravní. A jako si náboženství vytváří svůj objektivovaný systém dogmat a svůj systém kultový, jako se morálka objektivuje v kodexu mravním, tak si i právo jako složka skutečnostního řádu vytváří v logickém řádu svůj systém norem, slovních formulací této skutečnosti. Systém norem není tedy celým právem, je jen jeho částí, je jen logickým výrazem určité právní skutečnosti a zkušenosti. Každá z těch norem platí za nesmírné množství zkušenostních zážitků, provázejících naše jednání. Jimi chladně uznáváme, že právě toto (toto placení daní, toto dodržování smlouvy atd.) v mezilidských vztazích v zájmu sociálního řádu má být. G. Gurvitch správně říká, že toto „chladné uznávání“ je vlastně uznávání kolektivní. Čemuž rozumíme tak, že je to chladné uznávání všem společné, uznávání, že tu v zájmu sociálního řádu má být regulace a koordinace vnějšího chování jedinců. S tímto předpokladem ustavený řád, fakt normativní, může projevovat autoritativní účinnost a zaručovat „pozitivnost“ práva a korespondenci požadavků jedněch s nároky druhých, což je právě „mnohostranný“, imperativně atributivní rys vázanosti právní.

Individuální a sociální kořeny práva

Kořeny práva jsou individuální i sociální. Též termín „individuální“ nutno chápat tak, že síly právotvorné jsou dány v samotné antropologické organizaci lidských jedinců. Jako se v této antropologické konstituci lidských jedinců setkáváme s krajinou předurčení k bipolaritě a diskriminaci náboženské, k rozlišování mezi neznámým, záhadným, tajemným až posvátným na jedné straně, a známým, obyčejným, všedním na druhé straně, s krajinou předurčení k bipolaritě a diskriminaci estetické, k rozlišování mezi tím, co se líbí a co se nelíbí, mezi krásným a nekrásným, k bipolaritě a diskriminaci etické, k rozlišování mezi dobrým a špatným - tím se neříká nic o obsahu těchto označení, jenž se mění od doby k době, od národa k národu, a i u téhož národa v různých obdobích jeho vývoje - tak se shledáváme v této antropologické organizaci i s krajinou předurčení k bipolaritě a diskriminaci mezi správným a nesprávným, právem a bezprávím. Poznamenává se, že veškeré právo je možné toliko za předpokladu, že jsme způsobilí, abychom se pokládali za vázané takovými požadavky na svou vůli, jejichž obsah se vymyká subjektivnímu uznání. Bytosti, jež by neměly vůli, jejichž obsah se vymyká subjektivnímu uznání. Bytosti, jež by neměly takové psychoetické vlastnosti, stály by nutně mimo právo a bezpráví. Tato vlastnost se však projevuje v člověku nezávisle na veškerých abstraktních představách pozitivního právního řádu, ano dříve, než vědomí o něm je možné. Zřejmě to lze studovat na vývoji dětských představ o právu, neboť dítě již v útlém věku, zpravidla dávno před tím než umí mluvit, dobře dovede rozeznávat pokárání od jiných příkoří, třeba od dětí stejného věku, a reaguje na obojí různě; pokárání pociťuje jako trest, příkoří jiného druhu však jako bezpráví, a tudíž se mu brání anebo cítí se jím dotčeno, obyčejně silněji, než příčina zasluhuje. Ubližující příkoří samo vyvolává bez reflexí v dětské duši představu toho, co má být, a tudíž, co je bezpráví. Bylo by marným sporem o slova, označoval-li by někdo tyto primitivní představy za bezvýznamné pro právo ve smyslu juristickém, neboť veškeré normy mají stejný kořen, veškeré rozlišování mezi normami je výsledkem vyššího vývoje. S velkou bezpečností lze však v této věci, tak jako v mnohých jiných, usuzovat z vývoje ontogenetického na vývoj fylogenetický. Psychoetická vlastnost vůle, být vázána normami, měla již za primitivního stavu význam netoliko pasivní, nýbrž i aktivní, tj. ona vytvořila představu norem, jejichž jistota je už tak zřejmá naivnímu vědomí, že buď se pokládá každé pátrání po nějakém jejich zdroji, jenž by se nacházel mimo duši toho, kdo cítí se jimi být oprávněn neb zavázán, za zbytečné, anebo se vymýšlí takový zdroj teologickou nebo metafyzickou spekulací. Představy přirozeného, objektivního práva jsou tudíž jevem, provázejícím základní skutečnosti psychologické, na nichž vůbec se zakládá možnost právního řádu. K tomuto názoru Jellinkovu nutno dodat, že jsou to skutečnosti nikoliv individuálně-psychické, nýbrž sociálně-psychické, tj. data vlastní všem jedincům lidského rodu v důsledku jejich základní organicko-psychické konstituce. Tato přirozená a základní uzpůsobenost k bipolární diskriminaci je imanentním rysem každé lidské povahy, každé skupiny a každé kultury. To je ta subjektivní podmíněnost práva, jež je datem antropologickým. Ale právo má i své sociální kořeny. Právo zajisté vzniklo z potřeb lidského soužití. Každý z jedinců toho soužití je bytost expansivní, usiluje se uplatnit při uspokojování svých potřeb. Kdyby těmto expansivnostem nebyly uloženy meze, vznikl by boj všech proti všem, což by ohrožovalo jednotu a pokoj soužití a příčilo by se kolektivní potřebě pořádku, bezpečnosti a ochrany. Už v primitivních společnostech vznikly postupně určité regulace, omezující chování jedinců v zájmu skupiny, jak dosvědčují mnozí antropologové, např. Malinowski, V. A. Robson aj. I když souhlasíme s Timaševem, že při těch regulacích neběží o skutečné právo, poněvadž jim chybí legální sankce, přece jen je můžeme pokládat za určitý vývojový předstupeň práva. Pravidla této regulace měla sílu obyčeje, rozumíme-li obyčejem jisté ustálené představy, názory, city a jednání, rozšířené masovou sugescí a provázené očekáváním skupiny, že v určité situaci se bude reagovat určitým způsobem, a citovým přízvukem, bránící každé úchylce od těchto ustálených forem myšlení a chování. Tato regulace existovala a byla praktikována ještě před vznikem sociální organizace, jak ji dnes známe pod jménem státu. Když se pak zorganizoval stát, právo se stalo přirozeným nástrojem regulace mezilidských vztahů a fungovalo prostřednictvím činitelů státních, ač ovšem vedle práva se uplatňovaly i jiné sociální kontroly, jak jsme se o tom již zmínili. Právo je nástrojem, jímž stát uplatňuje svou autoritu nad individuem, a jednou z nejdůležitějších forem sociální kontroly. Při této příležitosti je vhodné ujasnit rozdíl mezi mocí a právem a ostatními složkami kultury. Je to rozdíl mezi složkami organizujícími a složkami tvořivými. Hospodářství, řeč, věda, umění, náboženství, mravnost jsou tvořivé složky, ať kultury materiální, ať kultury duchovní, kdežto moc a právo jsou složky organizující a ochranné. Moc není tvořivá, moc představuje jen ochrannou klenbu nad kulturou, jednu z příznivých podmínek jejího rozvoje. Často ovšem moc též představovala výpadovou bránu proti kultuře a kultura musela - a musí - mnohdy zápasit s mocí o možnosti svého svobodného rozvoje. Právo pak jednak dodává moci legálního charakteru, jednak funguje jako činitel, který uvnitř mocenského prostoru přizpůsobuje sobě navzájem a koordinuje soutěžící rozpínavosti a zájmy. Záleží ovšem na tom, kdo je subjektem moci. V despotických systémech mocenských je jím jedinec. Pak právo a moc jsou totožné, moc je právem. Dějiny znamenají stálý boj o rozšíření moci z individuálního subjektu na čím dále tím širší rozsah sociální látky. Dnešní demokracie jsou dokladem rozšíření moci v tom smyslu, že každý se stává subjektem moci. Je ovšem také známo, že dosavadní držitelé moci neodhodlali se k tomu rozšíření moci dobrovolně, nýbrž donuceni k tomu vnějším tlakem. Idea sociální spravedlnosti musela se k plnému svému uplatnění probojovávat zápasem s mocí. Všechna nová práva byla vybojována zdola. Žitá práva a žité svobody nejsou tu proto, že byly uděleny samým právem, nýbrž proto, že se staly vitální nutností širokých vrstev. Kdežto kultura usiluje o stále nové formy aktivity, moc usiluje o uniformitu. Rocker správně zdůrazňuje, že kulturu nelze vytvořit na mocenský rozkaz. Ani první lidské nástroje, ani užívání ohně, ani vynález dalekohledu nebo parního stroje, ani Iliada atd. nebyly vytvořeny na rozkaz vládců. Jestli se Hobbes domníval, že stát je tvořitelem kultury, tedy to odporuje historické zkušenosti. Mentálním výrazem moci je dogma, jejím projevem fyzickým brutální síla. A to jsou činitelé, tlumící každý vznět ducha a snižující jej do oblasti rutiny a mechanismu. Řekli jsme, že právo přizpůsobuje a koordinuje soutěžící rozpínavosti a zájmy. V tom právě spočívá, jak píše Timašev, sociální funkce právníků, že sjednocují a usměrňují zápasící a sporná mínění, vztahující se na právo, a že pro to nalézají řešení, která jsou ve shodě s celkovým systémem legálních pravidel a nikoli snad s jedním pravidlem. Oni představují činitele, jenž zaručuje trvání práva a rozvoj práva. A. Timašev k tomu dodává, odvolávaje se na Crueta, že ovšem právníci mohou se i prohřešovat proti této funkci, a to jednak kasuistikou, jednak tím, že pomáhají stranám uniknout právu, což patří do sociální patologie právnické činnosti. Udržují-li však v dobrém a přesném chodu právní mechanismus, přispívají účinně k utvrzení sociální stability.