Sociologie_prava

Sociální funkce práva.

Pokud běží o sociální funkci práva, již z toho, co bylo řečeno, plyne, že funkce práva je funkce řádová. Ale řádových činitelů je více (např. náboženství, mravnost). Specifičnost řádové funkce práva záleží v tom, že vymezuje a omezuje sféry lidských činností a zájmů, chrání je a brání zároveň, aby do sebe navzájem nezasahovaly, nekřížily se, nepřekážely si a neoslabovaly se. Tím způsobem brání zbytečnému plýtvání sociálními energiemi. Vinogradov a Petrazycki správně rozpoznali, že funkce práva spočívá v redistribuci sociálních energií. Jestliže právo vymezuje a omezuje sféry individuálních vůlí, neznamená to, že omezuje svobodu. Omezuje jen zneužívání svobody, neboť svoboda neznamená libovůli a nekázeň, nýbrž právě kázeň v rámci vyšších zřetelů sociálních a mravních. Právo představuje právě toho činitele ukázňujícího. Tím, že individuální chování zobjektivňuje, že je povyšuje na uniformní typ chování všem snesitelný a všemi uznatelný, přispívá k vyrovnání sociálních napětí a k uskutečňování socializovaného typu chování. Chrání slabšího a silnějšího donucuje, aby své síly, ať fyzické, ať intelektuální, ať sociální, dané jeho hospodářskou úrovní, jeho společenským postavením, jeho mocenskou situací, užíval v mezích zajišťujících harmonii mezilidských vztahů. Tím se stává ochranná a delimitační funkce práva zároveň funkcí socializační a harmonizační. Tím vším přispívá právo k udržení sociálního míru (funkce pacifikační) a sociální bezpečnosti a stability (funkce stabilizační) a je mocným nástrojem sociální organizace, jak to zdůrazňoval Ehrlich. Je ovšem pravda, že stabilizační funkce práva chová v sobě na druhé straně určité nebezpečí konzervativnosti, běží-li o takovou vývojovou úroveň skupiny, kdy stabilizace znamená stabilizaci výsad určité sociální vrstvy, která je u moci a skrze právo usiluje udržet svou moc. Ale s vývojem politických řádů a s jejich demokratizací uskutečňuje se zároveň socializace moci a s ní i socializace práva. A je nesporné, že zvláště v neklidných dobách a v takových sociálních situacích, kdy jiní činitelé sociální kontroly selžou nebo se stávají bezmocnými - či neselhala kontrolní moc náboženství a morálky za obou posledních válek, ne snad proto, že by tyto války nebyly poskytly jednotlivcům jedinečnou příležitost osvědčit svou mravní sílu a velikost, nýbrž proto, že tito dva kontrolní činitelé, náboženství a mravnost, nedovedli prokázat svou sociálně kontrolní účinnost, aby zabránili vzniku války - tedy v takových případech právo, pokud dovede zabránit, aby nebylo ztotožňováno s mocí, jako se stalo v nacistickém Německu, představuje v rozbouřeném moři sociálních zájmů pevnou osu sociální kontinuity a stability.