Jak Začít?

Máš v počítači zápisky z přednášek
nebo jiné materiály ze školy?

Nahraj je na studentino.cz a získej
4 Kč za každý materiál
a 50 Kč za registraci!




Zkouška - shrnutí na 58 stran

PDF
Stáhnout kompletní materiál zdarma (524.75 kB)

Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu PDF.

Některé konkrétní sociologické teorie sociální deviace (Merton, Lemert, Becker, Sutherland) 
 
Strukturálně funkcionální teorie 
- vycházejí z následujících předpokladů: 
a) příčiny deviace nespočívají ani v biologicko – antropologických, ani v přírodních faktorech 
b) deviantní chování je normálním jevem sociální struktury 
c) teprve, když jsou překročeny určité hranice, stává se deviantní chování škodlivým jevem => anomie  
…Naopak deviantní chování uvnitř funkcionálních hranic je nutným a užitečným faktorem rovnováhy 
sociokulturního vývoje. 
 
Funkcionální  teorie  jsou  poznamenány  představou,  že  podobně  jako  existují  zdraví  a  nemocní  lidé,  tak 
existují  i  zdravé  a  nemocné  společnosti.  Merton  odvozuje  odchylné  chování  z rozporu  mezi  sociální 
strukturou a kulturou. 
 
Konfliktní teorie deviace 
 - zabývá se problematikou sociálního řádu a zdůrazňuje hodnotu konfliktu, přičemž se zaměřuje na analýzu 
vztahu  mezi  deviací  a  mocí  (ukázáno  na  mocných  organizacích  USA,  které  jednají  mnohdy  na  hranici 
legálnosti). 
 
Interpretativní teorie deviace 
Nejvýznamnější  z těchto  teorií  je  etiketizační  teorie,  která  se  soustředí  na  proces  označování  určitého 
chování za deviantní a na to, jak takovým „nálepkováním“ můžeme ovlivnit lidské chování. 
Podle Edwina M. Lemerta může mít nálepkování tragické důsledky. Odlišuje primární a sekundární deviaci: 
a) primární – porušení normy na základě podnětu, impulsu 
b) sekundární – výsledek reakce společnosti na primární deviantní chování 
 
H. S. Becker např. zkoumal působení stigmatizace při vzniku sociálního statusu devianta.  
Definiční procesy, které mají v rámci tohoto modelu význam, nemohou být omezovány na definiční procesy 
oficiálních instancí sociální kontroly. Naopak se většinou jedná o definiční procesy „common sense“. 
 
NORMALITA 
Normalita - (z lat. normalis, pravidelný), v sociologii vystupuje především jako stav, kdy jednotlivci, skupiny 
či  celá  společnost  přiměřeně  respektují  ustavené  systémy  hodnot  a  norem.  Normalita  tedy  úzce  souvisí 
s normou. Sociální normy regulují chování a usnadňují interakci mezi lidmi tím, že vnášejí do vzájemného 
styku pravidelnost a umožňují předvídat chování. 
Normalitu lze chápat v užším smyslu jako pouhou absenci úchylky/odchylky, či v širším smyslu jako výraz 
optimálního stavu organismu či systému. 
 
Normalitu je možno vymezit podle: 

Témata, do kterých materiál patří