říman - zápočet výpisky

V počátečních stádiích cizinci neměli žádná práva (nejprve označováni hostes, později peregrini)

Omezena byla i právní subjektivita žen a to bez rozdílu původu žena nemůže mít stejná práva jako muž, protože je lehkomyslná (neměly práva veřejná)

Římský občan je nositelem celé řady oprávnění (starší doba – právo účastnit se lidového shromáždění, právo vykonávat státní úřady a právo bojovat v řadách národního vojska + práva soukromá [rodinná] a majetková)

Dvě rámcová práva: ius commercii a ius connubii

Právo na obchod má široký význam – mít účast na právech majetkových, uzavírat právní jednání podle civilního práva

Právo uzavřít manželství znamená právo uzavřít matrimonium legitimum, matrimonium iustum

Původně měli tato práva jen římští občané, postupem času udělováno i některým cizincům (nejprve Latini prisci – obyvatelé Latia, kteří byli etnicky příbuzní s Římany ti mívali i právo obchodu a platilo, že pokud se usadili v Římě, získávali římské občanství)

Právo obchodu dostávali Latini coloniarii – obyvatelstvo osad zakládaných v Itálii

Po konci republiky se stíraly rozdíly mezi různými skupinami obyvatelstva, až roku 212 n.l. udělil císař Caracalla římské občanství všem svobodným lidem v říši (Constitutio Antoniana)

Římská rodina je chápána nejen jako jednota osob, ale i majetku, jejím čele stojí pater familias, který nad lidmi a majetkem vykonává neomezenou moc pater familias byl jedinou persona sui iuris

Ostatní členové rodiny byli sice svobodní, ale na otci závislí, matka a děti (popřípadě další příbuzní) jsou personae alieni iuris (důsledně dodržováno ve starší době), přičemž věk nehraje žádnou roli

Otec měl ale deliktní odpovědnost za všechny, kteří pod něj takto spadali

Postupem doby se výlučnost otcovské moci oslabovala

Servi pro nullis habentur (Otroci se nepovažují za nic)

Servus nullum caput habet (Otrok nemá právní subjektivitu)

Otrok je člověk nadaný vůlí, kterou nemá žádná jiná věc jiná ani živá, ani neživá proto jej nelze zařadit k ostatním věcem (sice nemá subjektivitu, ale musí se s ní počítat)

V zákoně 12 desek se otrok objevuje jako otrok patriarchální, jeho subjektivita není zcela potlačena, stále je to člověk (méněcenný) za jeho poranění se neplatí pouhá náhrada škody ale pokuta, otrok má rodinu, jeho příbuzenské vztahy se respektují

Ke zhoršení postavení dochází ve 4. a 3. stol.př.n.l., od 2. stol.př.n.l. do konce 2. stol.n.l. se otroctví vyvíjí v klasických formách základy právní úpravy, která přežívá až do zániku impéria

Otrok je člověk zbavený svobody, jeho právní subjektivita se zcela popírá, otrok je pouze objektem práv osob svobodných kdo je objektem práv nemůže být subjektem a naopak! (Dominus membrorum suorum nemo videtur – Nikdo není pánem svých údů protože se jedná o části těla, které je subjektem práva, tudíž jde také o subjekty práva, které tedy nemohou být objekty práva prodej a jiné dispozice tělesnými orgány byly neplatné)

Otrok je především objektem vlastnického práva svého pána (ten má moc nad životem a smrtí – ius vitae necisque) pán mohl svého otroka vyhodit s úmyslem nemít již k němu vlastnického práva, tím se ale otrok nestal svobodným, byl to otrok opuštěný (delerinkvovaným) a mohl být znovu chycen a tak dostal pána nového

Prameny otroctví

• Válečné zajetí (historicky nejstarší) – běžná praxe za republiky i za císařství

• Narozením (z matky otrokyně), stav otce nerozhodoval, otrokyně nemůže žít v řádném manželství stav dítěte se určuje podle matky (vernae – otroci v domě narození a vychovávaní)

• Mezinárodní obchod – trhy v Itálii i v provinciích, prodej zotročených cizinců

• Zotročení pro nevděk (revocatio in servitutem) – propuštěný otrok se chová drze a uráží pána, zotročení také stíhalo římskou občanku, která přes trojí varování majitele otroka nepřerušila soužití s ním = otroctví z trestu (servitus poenae)

• za určité trestné činy může být člověk zotročen, stát se otrokem státu a vykonávat těžké manuální práce (obvykle jen dočasné zotročení)