13. Preromanismus a sentimentalismus

13. PREROMANTISMUS A SENTIMENTALISMUS

od pol.18.stol.- poč.19.stol., jde o umělecký směr nově nastupující třídy - měšťanstva, přechodné
období mezi klasicismem a romantismem, v němž se objevují různé tendence, ale jsou zde
společné rysy:
odpor k osvíceneckému racionalismu a normám klasicismu,
důraz na city -> sentimentalismus - prožitek srdce, vášně,
Typické pocity: melancholie, smutek, citový život jedince.
Návrat k přírodě, prostému venkovskému způsobu života, což je svět neporušený civilizací,
prostředí vhodné k harmonickému rozvoji citu a rozumu, pro naplnění snu o svobodě kritický
postoj k soudobému světu a sklon k idealizaci venkova.
Požadavek originality a svobody i v umělecké tvorbě
Záliba v určitých scenériích: jezero, hřbitov, zřícenina, hrad, noc, měsíční svit
v určitých postavách: poutník, vězeň, mnich, poustevník => tajemnost, zájem o středověká
témata s prvky hororu (anglický gotický román, francouzský černý román)
Hrdinové nejsou buřiči (to až v romantismu) vyzvedají se jejich ctnosti, odvaha, mravy, čistý cit,
důstojnost -> v boji s překážkami buď vítězí nebo zahynou.
Preromantický básník je mluvčím kolektivu = lidový pěvec, bard, věštec, prorok => projev
vlastenectví.
Zájem o lidovou slovesnost = inspirace -> její napodobování, parafráze, padělky.

Francie

JEAN JACQUES ROUSSEAU

časově patří k osvícenství, ale jeho dílo je spíše preromantické, dával
přednost citu před rozumem, který podle něj nepřináší jen pokrok, ale i bídu
a neštěstí, požadoval návrat k neporušené přírodě, jen ta zachová člověka v
jehož svobodném, přirozeném stavu, člověk je od přírody dobrý ale civilizace
ho kazí. Preferuje vlastní pravdu před logikou => upřednostňuje senzibilitu.
Rouseauismus = líčení přírody a citů, kontrastů života v přírodě a života ve
společnosti.
Sám ale nežil podle svých zásad, se služkou Terezií měl 5 dětí, všechny
skončily nalezinci.
Z rodné Ženevy utekl do Francie, kde ho vychovávala jeho pozdější milenka
paní Warensová, vystřídal mnoho zaměstnání: sluha, písař, učitel hudby,

tajemník diplomata, pokusil se prosadit jako skladatel, občas studoval.

Od roku 1749 přispíval do Encyklopedie (články o hudbě, politice)
Později musí opustit Francii a žije ve Švýcarsku a v Anglii, ke konci života žije v Paříži, trpí
stihomamem..., nikdy nenašel klid, svým chováním si znepřátelil mnoho lidí. Jeho smrt je
obklopena tajemstvím a nevyjasněnými okolnostmi, podle některých názorů byl zavražděn kvůli
dědictví a zájmu o dílo Vyznání, které nechtěl během svého života vydat.

DÍLO:
Rozprava o vědách a umění
Rozprava o nerovnosti mezi lidmi v obou dílech hlásá návrat k přírodě, vysvětluje vznik majetkové nerovnosti
Emil čili O výchověpedagogický román u nutnosti přirozeného vývoje a citově bohatém životě, příroda je zdrojem
svobody člověka.
Dílo má pět částí -> od narození Emila po jeho sňatek, společenské ctnosti se musí naučit
jednáním s lidmi, na prvním místě je povinnost vůči sobě a poté vůči celému lidskému rodu. Klade
důraz na čistý cit, je zbytečné říkat dítěti o víře, ta má přijít sama => lépe je Boha neznat, než se
mu rouhat.
-> kniha byla odsouzena, veřejně spálena, před vězením utekl do Švýcarska.