3. Středověká literatura

Píseň o Rolandovi (ukázka o Rolandově smrti)

CLXVII
Turpin je mrtev: Roland hledí na něj,
vidí, že střeva vyhřezla mu na zem
a bílý mozek potřísnil mu skráně.
Na hrudi pak, kopími zprobodané,
mu složí křížem bledé ruce krásné.
Po starém zvyku takto nad ním pláče:
„Rytíři vzácný, z krve velmi slavné,
dnes poroučím vás do ochrany Páně.
Vy sloužil jste mu v pokoře a v lásce.
Jak apoštol jste učil svaté pravdě,
hájil jste víru, obracel jste k spáse.
Kéž vaše duše nemá nedostatek!

Kéž v této chvíli vejde do bran ráje!"

CLXVIII
Již cítí Roland, že smrt blizoučko je.
Z uší a spánků vytéká mu mozek.
Poroučí Bohu péry bohabojné,
anděla volá Gabriela k sobě.
Olifant vzal, neodloučil se od něj,
též Durendal, jenž blýskavou má ocel.
Až kam bys kuší dostřelil, pak dojde,
blíž k Španělsku, na neoseté pole;
vystoupí na vrch; pod košatým stromem
jsou čtyři stupně, krásné, mramorové;
tam padne naznak na travnaté lože.
Smrt je už blízko: neodolá mdlobě.

CLXIX
Strmé jsou hory, vysoké jsou stromy.
Z mramoru stupně jasným leskem hoří.
V zelené trávě Roland hlavu složil.
Pohanský pes tam číhá na něj v houští:
předstíral smrt a skryl se za mrtvoly,
svou tvář i tělo cizí krví zbrotil.
Teď povstane a běží k Rolandovi.
Krásný je, silný, plný troufalosti,
pro svoji zpupnost neblaze však skončí.
Natáhne dlaň po Rolandově zbroji.
„Je přemožen," tak praví, „kdo nám škodil.
A tento meč je jistě dobrá kořist."
Jak sáhne naň, otevře hrabě oči.

CLXX
Jak sevře jílec, Roland uhlídá to.
Otevře oči, přemůže svou slabost
a řekne mu: „Ty věru nejsi Francouz!"
Svůj olifant pak vezme rukou pravou,
udeří v přílbu skvostně vykládanou:
roztříští ocel, zasáhne ho na kost,
že oči z důlků div mu nevypadnou.
Hraběti k nohám pohan klesne na bok.
I řekne Roland: „Což ti kdo dal právo,
pohanský lotře, na mne ruku vztáhnout?
Kdo o tom zvědí, bláznovstvím to nazvou.
Hle, hrdlo rohu velmi popraskalo
a křišťál z něho opadal i zlato!"

CLXXI
Již cítí Roland: jeho zrak je zastřen.
Ještě se vzchopí, naposledy vstane;
bez barvy, bledé jsou teď jeho tváře.
Na poli před ním šedivý je kámen.
Udeří do něj mečem desetkráte.
Zaskřípe ocel, nezlomí se ale.
„Ach, svatá Panno, pomoz!" praví hrabě.
„Ach j aký smutek, dobrý Durendale!
Umírám, již vás neostrážím dále.
V tak mnohých bitvách s vámi bojoval jsem,
dobyl jsem s vámi mnohé štědré kraje,
nad nimiž vládne šedobradý Karel!
Ne, zbabělec vás nikdy nedostane!
Kdo nosil vás, byl chloubou svého krále:
není vám rovna ve Francii svaté."

CLXXII
Udeří Roland v kámen ze vší síly.
Kov zaskřípe, však meč se neroztříští.
Tvrdá je čepel: když to Roland vidí,
naříkat počne slovy lítostnými:
„Jsi, Durendale, krásný, jasně bílý,
na slunci planeš, ostří tvé se blyští!
Když k Maurienně se můj císař blížil,
dal mu tě anděl z nadnebeských výšin
pro kapitána, jenž je mu zvlášť milý.
Já jsem to byl, ten vyvolený rytíř.
O Bretaň, Anjou spolu jsme se bili,
dobyl jsem Maine a Poitou jsem zničil,
pak svobodnou jsem dobyl Normandii,
dobyl jsem Provence, akvitánské nivy
a Romagnu a celou Lombardii,
bavorskou zemi s lesy hlubokými,
Burgundsko, Flandry, celou polskou říši,
Konstantinopol Karel podmanil si
a v Sasku všechno po své vůli řídí,
Skotsko jsem vzal, kraj obývaný Iry,
a Anglii, již zve svou klenotnicí.
Tolik jsem dobyl krajů, zemí žírných,
jimž vládne Karel s vousem sněhobílým!
Pro tento meč však v srdci bolest cítím.
Spíš zemřu, než jej vydám nevěřícím!
Neuval, Bože, hanbu na Francii!"