3. Středověká literatura

UKÁZKA:

že jmu bylo všecko známo
vzemi, vmoři, vhvězdách tamo,
ten však čtveru věc vyčítá,
jež přěd jeho smyslem skryta:
"Kak mám", pravě, "sirdce
však mám tři věci nesnadné
a pak ovšem čtvrté věci
smyslem nemohu dosieci:
kdež sě člun u vodách plazi

a kdež had po skalách lazi,
kdež orel vstúpi voblaky.
Kto má tako světlá zraky,
by mohl ty cěsty poznati,
ande sě každá potratí?
Jakž ta troje věc pomine,
tako i jich sled pohyne.
Ty tři cěsty znáti pilno;
ale že ovšem úsilno

cěstu člověka mladého
znáti vrozkoši chovalého,
vtom mysli veždy blúzi,
ni jé kdy cele posúzi."
A když ten vněčem blúdí,
jenž smyslem vzšel na všě lidi,
ač sě kde v mých sloviech potknu,
snad mne proň v tom nic nedotknú;
neb sem přěd ním tako malý
jakž přěde lvem zvěř ustalý
a přěd sluncem voščěná sviečka,
neb přěd mořem mělká řiečka.
Však sem to z mladostí slýchal,
jehož sem sě vždy ustýchal:
tu mysl mají mnozí lidé,
že tak brzo zle posúdie
[...]
V tom řiedko vynde zpříslovie:
jedni proto nepochválé,
že majúc smysla u mále,
nerozumějíc skládanie,
cuzie slova brzo vzhanie;
druzí také, jež nepřějí,
ti sě snad světle nevsmějí,
vóbec mých slov snad pochválé,
a jakž otstúpie dále,
což najhoršieho vědie,
o mých sloviech propovědie;
ti přézen mají na vezřění,
a srdce vždy zloby miení;
obličej mají pokojný,
a myslce vždy žádá vojny.
To sě vše bez diva děje:
ktož kak umie, ten tak pěje.
Krt v dobrých lukách rád ryje,
Vlk na ovce rád vždy vyje,
též závistivý z zloby tyje.
Avšak, ač v čem moje slova
zblúdie, přiezen jest vždy
hotova,
což by sprostného viděla,
by to svým pláštěm zastřěla.
Proto, ktož chce, ten pochválí,
nepřietel - ten sě oddálí.
Jáz na ty jistě nechci dbáti,

chci zěvně věděti dáti
těm všěm, kteříž po čsti stojé,
a nečstných sě nic nebojé,
o králi, čsti seho světa,
ježto v ty časy osvěta.
Král Filip byl v zemi řěcký
muž slovutný ve čsti svěcký;
po svém právu míše ženu,
v zboží, ve čsti porozenú;
Olympias - tak slovieše -
ovšem divné krásy bieše.
Daru má ot Boha mnoho,
když čstnú ženú daří koho;
kteráž z založenie kázní,
téj netřěba časté bázni.
Ustalý rád pitie sáhá,
zeschlým lúkám časna vláha,
čstná žena muži přědráha.
Po všě časy toho krále,
jež pokojní lidé chválé,
řěčská země v mířě stáše,
nepřátel sě nic nebáše.
Tehdy přijide čstná hodina,
králová porodí syna,
Alexander vzděchu jemu.
By syn vhod králevi čstnému;
nebo by juž na téj době,
jakož mu třěba po sobě
bieše ostaviti hlavu
svéj dědině na opravu.
Tehdy i po malém časě
králi zlá příhoda sta sě,
po niž upade vosidlo.
Posla ženu vjiné bydlo,
a ten, jenž ji provodieše,
Pauzoniáš - tak slovieše -
vzem sobě protivnú radu,
zavřě sě sní na svém hradu.
Kto sě móže toho střiece,
komužt porúčé své věci?
Nenieť nic tak protivného,
jakž nepřiezen člověka svého;
neb má o to potaz snadný,
ktož jest vkterém domu vnadný,
ten móž, když chce, býti zrádný.