3. Středověká literatura

CLXXIII
Udeří Roland do kamenné hrany,
tak mocně, že to slovy nevypravím.
Meč zaskřípe, však neztupí se ani
a vzhůru k nebi odskočí mu v dlani.
Když vidí hrabě bláhovost své snahy,
tu osloví jej vroucně, v hořkém pláči:
„Jsi, Durendale, posvátný a krásný!
Ostatků mnoho v zlaté hrušce chráníš:
zub Petrův, krev, již prolil svatý Bažil,
kost Divišovu, vlasy z jeho hlavy
a malý kousek šatu svaté Panny.
Kéž z pohanů tě nedostane žádný!
Křesťanské paže tobě sloužit mají!
Bůh nedej, abys zbabělci kdy patřil!
Dobyl jsem s tebou mnoho štědrých krajin,
nad nimiž vládne Karel šedobradý.
Tvou zásluhou je bohatý a slavný.”

CLXXIV
Již cítí Roland, kterak smrt se blíží,
jak z hlavy k srdci sestupuje nyní.
Hle, na návrší chvatným krokem míří:
tam ulehne pod rudou borovici.
Pod sebe meč, olifant položí si,
tvář obrátí pak k řadám nevěřících;
aby až Karel stane na bojišti,
povědět mohl s všemi bojovníky,
že jako vítěz zemřel pro Francii.
Bije se v hruď a vyznává své hříchy;
pak podá Bohu pravou rukavici.

CLXXV
Již Roland ví, že málo času má jen.
Na kopci leží, tváří k bránám Španěl,
bije se v hruď, ač jeho ruka slábne.
„Mea culpa, můj dobrotivý Pane,
odpusť mi hříchy, velké i ty malé,
jež napáchal jsem, co jsem přišel na svět,
po tento den, kdy ležím na smrt zraněn."
Dlaň s rukavicí vzhůru k nebi vztáhne.
Andělé k němu sestupují na zem.

CLXXVI
Pod borovicí hrabě Roland leží.
Tvář obrací tam ke španělské zemi.
Vzpomínat počne na rozličné věci,
na kruté bitvy, těžká protivenství,
na Francii, své rodné a své předky,
na Karla, pána, jemuž sloužil se ctí.
Pláč nezadrží, ani hořké vzdechy.
Z vin vyznává se, všech svých hříchů želí,
o milost prosí Boha, jenž je věčný:
„Ty, pravdomluvný Otče něj světější,
jenžs Lazarovi vrátil světlo denní
a Daniela ostříhal jsi před lvy,
ochraň mou duši od všech nebezpečí,
jež pro mé hříchy lekají ji velmi."
Svou rukavici pozvedl pak k nebi.
Vložil ji v dlaň svatému Gabrieli.
Svou hlavu schýlil jemu ku rameni,
spjal ruce své: je na konci své cesty.
Cherubín, anděl, stojí při hraběti
a svatý Michal, Strážce v nebezpečí,
též Gabriel, pán sborů archandělských.
V ráj Rolandovu duši odnášejí.

Španělsko
Píseň o CidoviInspirací byly osudy Rodriga Diaze de Vivar - Cida, národního hrdiny, poslaného Alfonsem VI.do
vyhnanství, kde bojuje proti Maurům a stane se pánem Valencie, ale král stále ctí a uznává. Epos
tvorí 3730 čtrnáctislabičných veršů, má tři části :
Zpěv o vypovězení - odchod Cida do vyhnanství za údajnou zpronevěru daní, tam získá území a
kořist, kterou pošle králi.
Zpěv o svatbě - dobytí Valencie Cidem, jeho usmíření s králem a setkání se s rodinou. Jeho
dcery si vezmou carrionské infanty a král Cida úplně omilostní.
Zpěv o pohaně - ve Valencii uteče lev z klece, infanti zbaběle utečou a Cid ho sám odtáhne
do klece. Infanti jsou terčem posměchu a mstí se na svých ženách.... proto musí
podstoupit boj o čest s Cidovými válečníky, prohrají a jsou prohlášeni za zrádce.
Na konci je vyhlášeno, že Cidovy dcery se mohou vdát pouze za navarské a
aragonské prince, aby se spojila krev národního hrdiny se španělským
vládnoucím rodem.
Cid je ideálem křesťanského rytíře - bojuje za křesťany, slouží králi, je dobrý manžel i otec. -->
epos byl inspirací pro Pierra Corneila - drama Cid (17.stol.)
Ukázka:
Z kostela všichni vyšli, odjet se chystají.
Cid doňu Jimenu obejme dojatý,
doňa Jimena mu vezme ruku a zlíbá ji
a velmi hořce pláče, pohled má zoufalý.
On na své dcerky hledí, na ně se obrátí:
„Bohu, své ženě a duchovnímu Otci vás svěřuji prozatím,
loučíme se a jen Bůh zná chvíli našeho shledání.“