1. okruh - OBECNÉ VLASTNOSTI A ROZDĚLENÍ ŽIVÝCH SOUSTAV

• BUNĚČNÁ STAVBA

Veškeré živé soustavy jsou složené z buněk. Buňka může být samostatným jedincem, nebo může být součástí mnohobuněčného organizmu, v němž jsou buňky specializovány pro různé funkce.

Buňka byla objevena roku 1665 Robertem Hookem při sledování struktury korku.

Ve 30. letech byla zformována buněčná teorie, podle které je buňka základní stavební a funkční jednotkou všech živých soustav. Autory jsou Jan Evangelista Purkyně (protoplazma), Theodor Swann a Matthias Schleiden.

Existují 2 základní typy buněk a to prokaryotická buňka (jednobuněčné prokaryoty) a eukaryotická buňka (eukaryotické organizmy, jedno i mnohobuněčné).

• METABOLISMUS

Živé organizmy potřebují pro svou existenci přísun energie prostřednictvím živin. Soubor chemických reakcí, které slouží k příjmu a výdeji energie pro zachování základních životních funkcí se označuje jako metabolismus.

Látkový metabolismus jsou chemické reakce v organizmech, jejichž základem je přeměna látek.

Energetický metabolismus – přeměna energií (světelné, chemické).

Rostliny využívající sluneční záření jsou fototrofní, organizmy získávající energii z chemických sloučenin jsou chemotrofní. Jestliže při reakci v organizmu dochází k uvolnění energie, jde o exergonické reakce, při spotřebě energie o endergonické reakce (nemohou probíhat samostatně).

Existují 3 typy metabolických drah: Anabolické (syntetické), katabolické (degradační) a amfibolické (funkce syntetickou i degradační).

• DĚDIČNOST A PROMĚNLIVOST

Jsou základní vlastností živých soustav, jejich projevy jsou podmíněny uspořádáním genetické informace v DNA chromozomů a zakódována v pořadí deoxyribonukleotidů. Jednotkou dědičnosti je gen = úsek makromolekuly DNA, odpovědný za vznik určitého konkrétního znaku.

Dědičnost = heredita je schopnost přenášet genetickou informaci, čímž je zajištěno zachování biologického druhu.

Proměnlivost = variabilita projevuje se vzájemnou odlišností jedinců téhož druhu a rozdílnou schopností reakce na podmínky prostředí.

Jedinci vzniklí nepohlavním rozmnožováním jsou naprosto shodní a bývají označováni jako klony (většinou se jedná o jednobuněčné organizmy). Při pohlavním rozmnožování vznikají jedinci slynutím dvou gamet a získávají geny obou rodičů.

• REPRODUKCE (ROZMNOŽOVÁNÍ), RŮST A VÝVIN

Schopnost reprodukce zajišťuje přenos genetické informace z rodičů na potomstvo. Existují dva způsoby rozmnožování – pohlavní, nepohlavní.

Nepohlavní je jednodušší, základem je somatická buňka jednoho rodičovského organizmu. Mezi nepohlavní rozmnožování patří: dělení buněk, pučení, výtrusy, fissiparie (oddělování článků těl), fragmentace, schizogonie (mnohonásobné dělení jádra), vegetativní rozmnožování (rostliny- šlahouny, cibule..).

Pohlavní je podmíněno dvěma rodičovskými organizmy, samčího a samičího- gonochoristi. Kdy v pohlavních buňkách = gametách vznikají pohlavní buňky = gonády. Splynutí gamet je označováno jako oogamie, vzniká zygota.