14.Ruchovci, lumírovci

Lumírovci byla literární skupina nové generace let 1815-1918.

Do literatury vstupují ve stejné době jako ruchovci. Sdružují se kolem časopisu Lumír, který vznikl v roce 1851. Největší snahou bylo povznést literaturu na evropskou úroveň. Snažili se otevřít se světu – překládali cizí literaturu, především románskou (Francie, Itálie). Patří do tzv. „školy kosmopolitní“, inspiraci pro svá díla hledali v evropských a jiných národních literaturách.

Nezajímala je minulost a pokud se zabývají historií lidstva, tak pouze v kontextu s historií národa. Filosofickým základem jejich tvorby byla myšlenka, že lidstvo se neustále vyvíjí k humanitě.

Literárně hodně experimentovali, objevují se u nich neobvyklé verše – sonety, gazely. Jejich díla patří k nejčtivějším (z této doby) a lze říci, že i kvalitativně patří k nejlepším z tohoto období. Jejich dílo může být blízké i modernímu člověku, což o předchozích skupinách říci nelze.

Charakteristické znaky

• snaha o „světovost literatury“

• odmítnutí požadavku, že literatura slouží národu

• mnoho překladů

• milostná lyrika

• subjektivní (intimní) lyrika

• snaha o dokonalost literatury

Představitelé

• Jaroslav Vrchlický

• Josef Václav Sládek

• Julius Zeyer

Vznik literárního sporu mezi ruchovci a lumírovci

Roku 1877 se v Časopise Národního muzea objevuje stať Elišky Krásnohorské Obraz novějšího básnictví českého, v němž spisovatelka hovořila o své představě básníka ryze národního, jenž naplňuje v podstatě obrozenecký program české literatury. Právě takový spisovatel byl pro Krásnohorskou ideálem. Pravým opakem byl Vrchlický, který pro ni nebyl dost osobitý, ale především, byl příliš závislý na impulsech z cizích literatur. Tak byl spor, který se vlekl několik let, na světě. Na jedné straně se profilovalo křídlo kosmopolitní (lumírovci, dle časopisu Lumír), na druhé straně křídlo národní (tedy ruchovci, dle almanachu Ruch).

Jaroslav Vrchlický

Jaroslav Vrchlický, vlastním jménem Emil Frída, (17. února 1853 Louny – 9. září 1912 Domažlice) byl český spisovatel, básník, dramatik a překladatel.

Pocházel z Loun, jeho otec byl kupec. Dětství strávil v Ovčárech u Kolína. Gymnázium studoval ve Slaném (od r. 1862), Praze a Klatovech, po jeho ukončení (1872) studoval, na přání rodičů, bohosloveckou fakultu. Již v r. 1873 přestoupil na filozofickou fakultu v Praze. Studoval dějepis, filozofii a francouzskou literaturu, kterou později také překládal.

Od roku 1875 působil jako vychovatel a tajemník hraběcí rodiny v Itálii.

Po svém návratu působil jako učitel a r. 1877 byl jmenován tajemníkem na české technice, později se stal profesorem moderních věd a získal čestný doktorát.

Roku 1879 se oženil s Ludmilou Podlipskou, s níž projel téměř celou Evropu.

V roce 1901 ho, spolu s Antonínem Dvořákem, císař jmenoval členem Panské sněmovny říšské rady ve Vídni, zde vystupoval a obhajoval požadavek všeobecného hlasovacího práva. Jako člověk byl nesmírně činný, mj. byl členem Královské akademie v Padově, člen tovaryšstva polského v Paříži a samozřejmě čestným občanem mnoha českých měst. Na universitě přednášel literaturu, byl jedním z prvních členů České akademie věd.