ALBERT CAMUS - CIZINEC

Jak se má chovat člověk, který nevěří v Boha ani v sílu rozumu?

jediné řešení nachází ve vzdorování osudu, ať je jaký chce, je nutné snést i smrt

• DÍLA:

  • Caligula (napsáno 1938, vydáno 1944) – drama, netradiční pojetí římského císaře Caliguly – vnímá ho jako člověka revoltujícího proti absurditě pomocí zločinů a her smrti (nebere ho za blázna)

  • Mýtus o Sisyfovi (1942) – filosofický spis, esej, který opět pojal netradičně mýtus o Sisyfovi (antika) – z pohledu Sisyfa, který si uvědomuje svůj osud -> není v zajetí naděje a stává se svobodnějším.

  • Nedorozumění (1944) – drama, děj se odehrává v Čechách (penzion v Českých Budějovicích) kam nikdo nechodí. Do tohoto penzionu přijíždí záhadný host. Ale penzionu je otráven a hozen do řeky, aby se mohly vražednice zmocnit jeho majetku. Ráno přijíždí do penzionu manželka zesnulého cizince, vedoucí hotelu spolu s dcerou zjistí, že se jednalo o jejího syna. Obě vražednice spáchají sebevraždu. Na toto je narážka v díle Cizinec (úryvek o Čechoslovákovi)

  • Cizinec (1942) – román

  • Mor (1947) – román, čtenářsky náročné dílo se zřetelnou filozofickou rovinou charakteristickou pro autora – vzpourou, bojem, vzepřením se neradostnému lidskému údělu

  • První člověk (posmrtně 1994) – nalezeno v místě nehody, román má autobiografické prvky

  • Exil a království (1957) – povídková kniha, Pád (1956), Člověk revoltující

O DÍLE

Literární druh – román, ale tvarem a rozsahem připomíná spíše novelu

Literární žánr – filosofický román ovlivněn existencionalismem, absurdist fiction

Hlavní myšlenka díla, téma– osudová nahodilost zbavuje člověka odpovědnosti za vlastní činy; chování společnosti k jedinci, který je odlišný; absurdnost světa zbaveného lidskost, úvahy o člověku a smyslu života; konflikt jedince a společnosti

Způsob vyprávění – ich-forma, chronologicky (občas vzpomíná)

Jazykové prostředky – přímá řeč, nepřímá řeč, nerozvinuté věty – náznak nezúčastněnosti ve světě, krátké věty – gradace, spisovná čeština

Členění – dvě části, 1. část – dějová, 2. část – úvahová

Další zpracování – V roce 1967 natočil stejnojmenné italsko-francouzské drama italský režisér Luchino Visconti s Marcello Mastroiannim v hlavní roli.

Hlavní postavy – Mersault – vypravěč, vzpírá se běžným konvencím, odcizuje se lidstvu, je cizincem mezi lidmi, jeho život je plný nesmyslných náhod, laxní, jako by pozbyl smysl života, pudové jednání, necítí odpovědnost za vinu, dělá jen nezbytně nutné věci, neukazuje zbytečně pocity, ale má emoce, nedokáže lhát a přetvařovat se i kdyby mu to pomohlo, při kontaktu se sluncem a vedrem má výpadky a neovládá se, nemá iluze, ke konci náznak citu – představuje si Marii na stěnách cely, domnívá se že si našla jiného Mersaulta a proto už nepíše
Marie – Mersaultova dívka, má ho ráda a chtěla by si ho vzít, je naivní, hodná a milá, ve vězení ho navštíví jen jednou– později nemůže protože nejsou manželé, touží po jeho lásce
Raymond – surovec, přítel a soused, údajně pasák
Salamano – starý soused, hledá ztraceného psa, kterého nenávidí