Babička
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOCX.
Kompoziční výstavba:
Dílo je rozděleno na 18 kapitol a má dvě části. (Jiný zdroj uvádí 9 kapitol, ale 18 kapitol je detailnější údaj).
Má dvě dějová pásma: první popisuje příjezd babičky, její všední den a hosty, druhé, od 8. kapitoly, rámuje děj na Starém Bělidle v proměnách ročních období.
Zahrnuje prolog, který je vzpomínkou na babičku a přímým oslovením.
Na konci je epilog popisující babiččina poslední léta a pohřeb.
V kompozici jsou využity řetězové a retrospektivní vstupy.
Příběh Viktorky je příkladem vložené povídky, vyprávěné myslivcem.
Literární druh a žánr:
Literární druh je epika.
Jedná se o prózu.
Žánrové určení díla je komplexní a vymyká se jednoduchým interpretacím. Autorka sama o textu hovořila jako o novele, povídce nebo prostě jako o „práci“.
Žánrově bývá označováno za idylu, novelu, povídkový obraz, soubor črt nebo za román.
Někteří literární historikové (např. Vlček, Černý) ji přiřazují k vesnickým románům. Světlana Šerlaimova ji popsala jako první úspěšný český román nové doby, i když nekanonický, protože jí je románový status často upírán.
Felix Vodička odmítal běžné žánrové termíny a používal určení „obrazy z venkovského života“. Andreas Ohme uvedl, že svým rozsahem přesahuje idylu a blíží se vesnickému románu, i když jej v kontextu románové poetiky 19. století za román neoznačil, spíše viděl strukturu idyly složenou z žánrových obrázků či skic.
Dílo obsahuje prvky romantismu (např. idealizace, nerealistické přátelství kněžny a babičky, osud Viktorky) i realismu (pozorovatelský talent, zachycení detailů, popis lidového života). Tamáš Berkes chápe Babičku jako biedermeierovský román.
Vyprávěcí složka:
Vypravěč nebo lyrický subjekt:
Zdroje explicitně neuvádějí, jaký vypravěcí způsob je použit (např. ich-forma nebo er-forma).
Na základě popisu díla jako idealizovaného vzpomínání na dětství a prologu, kde autorka hovoří o zachycení vzpomínek na svou babičku, lze usuzovat, že vyprávění probíhá z retrospektivního pohledu autorky, která se stylizuje do postavy vnučky Barunky.
Hlavní postavy a jejich charakteristika:
Babička: Ústřední postava. Zidealizovaná. Moudrá, zručná a milující žena, vždy ochotná každému pomoci a poradit. Pracovitá, silně věřící a drží se zvyků. Prostá venkovská žena ztělesňující moudrost a dobrotu stáří. Laskavá, vřelá, skromná, šetrná, neúnavně pracovitá. Přijímá životní těžkosti a přirozený běh života s pokorou a vděčností k Bohu. Občas mírně kárá a napomíná, drží se svých zvyků i víry včetně některých pověr. Jedním slovem starosvětská.
Barunka: Babiččina nejoblíbenější vnučka. Nejstarší, poklidná a poslušná. Vidí v babičce svůj vzor. (Je autorky stylizací do její vlastní dětské podoby).