erben-kytice

Záhořovo lože

Záhořovo lože je legenda. Neznámý poutník spěchá na podzim v mnišském hábitu na západ. Přichází do lesa, kde loupežník Záhoř přepadává pocestné. Vyřítí se i na poutníka, kam že jde. Poutník praví, že do pekla, neboť jeho otec pro peníze upsal duši dítěte peklu, dříve než se dítě narodilo. Záhoř propouští poutníka, ale ten mu musí slíbit, že mu pak poví, co všechno v pekle viděl. Po roce se poutník vrací. Satan prý mu nechtěl vydati zápis (nemohl vstoupit do pekla, protože měl čistou duši), který otec učinil, až Lucifer Satanovi pohrozil, že ho dá vložit do Záhořova lože. Tu se loupežník zachvěl, protože Záhoř je jeho jméno. V zoufalství se vyzpovídá poutníkovi ze svých vražd a prosí ho o pomoc. Poutník zarazí jeho kyj do skály; na tom místě má činiti pokání. Uplyne devadesát let. Poutník přichází jako starý biskup na místo, kde se setkal se Záhořem. Provází ho jinoch. Toho pošle biskup, aby utrhl z jabloně na skále jablko na občerstvení. Temný hlas mu v tom ale brání. Přichází biskup, vidí, že jabloň vyrostla z kyje, poznává Záhoře (přeměněného v pařez) a dá mu odpuštění; pak v jednom okamžiku oba zemřou a jako dvě holubice se vznášejí k nebi.

Vodník

Matka měla dceru, která šla k jezeru si vyprat šátečky. Matka ji varovala, ať nechodí, že pátek je nešťastný den. Dcera neposlechla a šla. První šáteček namočila a lávka se s ní prolomila. Zelený mužík zatleskal, že panna spadla do jezera. Vodník spravuje sítě a ona chová jeho dítě. Panna by radši zemřela, než by s ním zůstala. Panna stále byla smutná z toho, jak opustila matku. Žena začne zpívat smutnou písničku a vodník jí říká: tvá píseň popouzí mě k hněvu. Panna stále prosila vodníka, ať ji pustí k matce, ale vodník nechce, protože se bojí, že se už nevrátí. Nakonec jí vodník dovolil opustit rybník, ale řekl jí: neobjímej matku ani nikoho jiného a před klekáním vrať se do jezera! Panna neposlechla ani jedno jeho přání a matka jí přemlouvala, ať zůstane u ní. Večer, kdy se má vrátit dcera domů, začne někdo bouchat na dveře. Matka přemlouvá dceru, ať neotvírá. Dcera chce už zase jít, ale matka ji nechce pustit. Před dveřmi pak najdou tělo bez hlavy a hlavu bez těla, vodník zabil jejich dítě.

Vrba

Vrba je báseň založená na pověře, že člověk může mít život společný se stromem. Jedna žena byla přes den jako jiné, v noci však byla studená, vypadala jako mrtvá. Její muž jde k čarodějnici na poradu a doví se, že jeho choť má společný život se stromem. Proto prý je paní v noci jak bez ducha. Pán vezme sekyru a utne vrbu u kořene. Vrba padá a zdá se, jako by při pádu bylo slyšet zavzdychání ženy. Doma pán uslyší, že jeho paní náhle zemřela, jako by byla kosou podťata. Pozdě pán naříká. Běduje u vrby a ta mu radí, aby dal ze dřeva udělati pro osiřelé děťátko kolébku; v kolébce bude dítěti, jako by bylo chováno v náručí matky; proutí z vrby pak aby zasadil podle vody. Až hoch vyroste, bude si dělat z proutí píšťalky. Pomocí nich bude s matkou rozmlouvat.