Hrabal Bohumil_Ostře sledované vlaky-60 a 70 léta

Únor 1948 (oficiálně Únorový puč, resp. Vítězný únor, což byl výraz používaný v komunistické historiografii) je pojmenování komunistického puče v Československu, který proběhl mezi 17. a 25. únorem v roce 1948. Dnes je vnímán jako přechod od vnějškové demokracie k totalitě, připojení k sovětskému mocenskému bloku, počátek útlaku obyvatelstva, příčina ekonomického úpadku a obrovské emigrační vlny obyvatelstva. V době totality byl 25. únor slaven jako významný den, „Vítězství československého pracujícího lidu (1948) – významný den Československé socialistické republiky“, a v omezenější míře je členy Komunistické strany Čech a Moravy každoročně slaven i v současné době.

Atmosféra 60. a 70. let

60. léta - doba uvolnění

Od počátku šedesátých let dochází v Československu i z těchto příčin k určitému uvolnění poměrů:

• Zmírnění mezinárodního napětí a určité sblížení Východu se Západem v souvislosti s nástupem Nikity Chruščova v SSSR.

• Generační výměna. Na místa vedoucích pracovníků se dostávají lidé, kteří již vystudovali za režimu. Tito vzdělaní jedinci vystřídali na vedoucích postech tzv. "dělnické kádry".

• Pokles účinnosti oficiální politiky a neschopnost režimu vytvářet podmínky pro plynulý chod společenského života a pro uspokojování základních potřeb obyvatelstva.

Normalizace

je pojmenování pro represivní opatření po násilném potlačení Pražského jara v roce 1968 armádami Varšavské smlouvy, jako byly čistky v komunistické straně, propouštění ze zaměstnání, obnovení cenzury, zrušení mnoha zájmových a politických sdružení a organizací a další.

Termín normalizace pochází z Moskevského protokolu, podepsaného 27. srpna 1968. Poučení z krizového vývoje shrnuje obsah protokolu i normalizace takto: „Českoslovenští představitelé v tomto dokumentu vyjádřili své odhodlání dosáhnout normalizace poměrů v naší zemi na základě marxismu-leninismu, obnovit vedoucí úlohu strany a autoritu státní moci dělnické třídy, vyřadit kontrarevoluční organizace z politického života a upevnit mezinárodní svazky ČSSR se Sovětským svazem a dalšími socialistickými spojenci. (…) Na celkových pozitivních výsledcích moskevských jednání se z československé strany aktivně podíleli L. Svoboda, G. Husák, V. Biľak a další politici zaujímající jasné třídní internacionalistické pozice.“

Po celou dobu normalizace byla na československém území umístěna sovětská okupační vojska. Režim byl nadále zcela nedemokratický, útlak byl však v 70. a 80. letech uplatňován mírnějšími nebo skrytějšími metodami než v 50. letech, šlo o aplikaci sovětské verze neostalinismu v našich středoevropských podmínkách.

Kdo je to Pábitel?

Slovo "pábitel" je výtvorem českého spisovatele Bohumila Hrabala. Ve svých dílech, z nichž jedno nese právě název Pábitelé, tak označoval osoby se specifickým přístupem k životu, hledající krásu ve všedních, zcela obyčejných věcech, lidi se zálibou ve vyprávění o svém životě (všechny tyto znaky byly autobiografické, Hrabal sám nebyl jiný). Skutečnost si takoví pábitelé ovšem upravují podle sebe. Hrabal sám se svým bohémským životem definici pábitele dokonale odpovídal. Slovo pábitel je kladně zabarvené.