Kulička

Protože byla zima a sněžilo, povoz postupoval pomalu, a do deseti hodin dopoledne neujeli ani čtyři míle. Lidé se začínali bát o stravu, protože se předpokládalo, že budou rychlejší a dojedou na místo, kde na ně čeká jídlo, cestou žádná hospoda nebyla. Všichni byli vyhladovělí, Kulička už to nevydržela a vytáhla zpod lavice koš s jídlem, kde měla kuřata, paštiky, ovoce, lahůdky – zkrátka zásoby na třídenní cestu. Všechny oči se na ní upřely, pohrdání nad tímto děvčetem zesílilo. Loiseau ji zalichotil a poprosil o jídlo, ona mu nabídla. Kulička sama nabídla jeptiškám, které přijaly jídlo. Cornudet také nabídku neodmítl. I paní Loiseau neodolala a jedla. Jenom pan a paní Carré-Lamadon a hrabě a hraběnka de Bréville nejedli – ale nakonec jim Kulička také nabídla. Pohostila všechny. Najednou se všichni s Kuličkou začali bavit, vyprávěla jim, proč opustila Rouen:

„Ze začátku jsem si myslela, že bych mohla zůstat. Můj dům byl plný zásob a raději bych živila několik vojáků, než abych odešla bůhví kam. Ale když jsem viděla ty Prušáky, bylo to silnější než já! Krev ve mně vřela a hanbou jsem plakala celý den. Ó, kdybych já byla mužem, to byste koukali!“

Jeli čtrnáct hodin, s dvěma hodinami kvůli přestávce pro koně, když zastavili před Hotelem du Commerce, Slyšeli hlas německého vojáka, všichni mlčky a poslušně vystoupili. Povolení měli v pořádku, tak se zatím šli ubytovat, konečně si zasedali ke stolu k jídlu, když se objevil hostinský a hledal slečnu Alžbětu Roussetovou (pravé jméno Kuličky), která měla jít za pruským důstojníkem. Kulička na naléhání ostatních souhlasila, že za ním půjde. Za deset minut se vrátila rozčilená a nadávala, když se jí ale někdo zeptal, co se stalo, neodpověděla. U jídla se začalo hovořit o válce, o její zbytečnosti. Šli spát, Loiseau uložil svoji choť a protože odhadl situaci (ve vozu už Cornudet obtěžoval Kuličku), díval se na chodbu, kde opět na ní naléhal, Kulička ho odmítala, protože byli pod Pruskou střechou.

Ráno všichni byli připraveni k odjezdu, až na kočího, nikde ho nemohli najít, až ho našli v kavárně, kde jim řekl, že dostal rozkaz nezapřahat od pruského důstojníka. Pánové tedy za ním šli (přijal je až v jednu odpoledne), ten jim bez jakéhokoli respektu sdělil, že nesmí odjet a důvod neuvedl. Pánové tedy odešli a všichni začínali vymýšlet různé teorie, proč nemůžou odjet, poté začali hrát karty, když se všichni zabrali do hry, přišel hostinský a ptal se Kuličky, zda nezměnila názor, ta velice emocionálně řekla hostinskému, ať vyřídí důstojníkovi, že nikdy. Všichni se pak Kuličky vyptávali, co se děje – ona jim tedy řekla, co po ní pruský důstojník chce – aby s ním strávila noc. Všichni ho odsuzovali stejně, zvláště ženy projevovaly Kuličce něžnou soustrast. Poté všichni odešli brzy spát, ráno vstávali brzy s nadějí, že kočár bude připraven, ale nebylo tomu tak. A přes noc, jakoby všichni změnili názor, a byli na Kuličku naštvaní, že nestrávila noc s důstojníkem. Všichni se nudili, tak se někteří šli projít a přemýšleli nad jejich situaci. Další den ráno, odešla Kulička na křest svého dítěte, které vidí jednou za rok. Ostatní připravili spiknutí – už chtěli i odjet bez Kuličky, jenže to jim také důstojník nedovolil. Ženy kritizovaly Kuličku, že neplní své řemeslo. Hrabě, diplomat říkal, že Kulička k tomu musí dospět sama, a tak připravovali plán, jak jí přesvědčit. Kulička se vrátila, hraběnka se hned zajímala o křest. Kulička dojatá, vyprávěla své dojmy, bezprostředně všichni přešli na téma, jak se v historii ženy obětovali za dobro - Judita a Holofernes, Kleopatra, která vystřídala v posteli všechny nepřátelské vojevůdce a pak si je podmaňovala jako otroky…. Dopoledne ji nechali přemýšlet, když pak na obědě se jí zeptal pan Follenvie (hostinský), zda změnila názor, Kulička opět odpověděla, že ne. Ostatní už nevěděli, jaké příklady mají použít, až hraběnka pronesla, že hřích se odpouští, když má dobrý účel. Ptala se, co si o tom myslí jeptišky, ty jí potvrdily její teorii. Poté samy přispěly k diskusi. Po jídle všichni odešli do svých pokojů a šli spát. Následující den se sešli pozdě ráno, hrabě si vzal Kuličku stranou a začal s ní hovořit tónem, který se sluší s takovými děvčaty – z vysoka:
„Tak vy nás tedy raději všechny necháte tady, vydané napospas tak jako sebe všem násilnostem, které by následovaly po porážce pruských vojsk, než abyste svolila k ochotě, kterou jste mohla ve svém životě tak často prokázat?“