Mrštíkové Alois a Vilém_Maryša_divadelní realismus

„LADISLAV STROUPEŽNICKÝ:

realistické hry z vesnického prostředí, veselohry s historickými náměty, užívá typizace postav (vykresluje charaktery postav), hry založené na jednoduché zápletce

„Zvíkovský rarášek“ – veselohra, postava Mikuláše Dačického z Heslova (renesance)

„Paní mincmistrová“ – veselohra

„Naši furianti“ – 1887

veselohra, české klasické drama o 4 dějstvích, ze života jihočeské vesnice

mezník ve vývoji českého realistického dramatu – 1. pokus o realistickou hru

spor mezi vysloužilým vojákem a krejčím, kdo bude v obci Honice na Písecku obsazen do místa ponocného + spor 2 nejbohatších sedláků – starosty Dubského (prosazuje vojáka Bláhu) a prvního radního Buška (prosazuje krejčího Fialu) je pro ně prestižní záležitostí → vzájemně si chtějí dokázat, čí slova na vesnici více platí, vedlejší dějový prvek – láska Václava Dubského a Verunky Buškové

realismus v zobrazení typů vesničanů (tvrdohlavost, pýcha, intrikářství, domýšlivost, vtipnost – furiantské charaktery) → tragikomická charakteristika postav, furiantství jako typická národní vlastnost, jaderná mluva

České divadlo

České divadlo lze, podobně jako českou literaturu, dělit několika způsoby, nejčastěji se uplatňuje rozdělení podle doby vzniku. Dnes je již opouštěn etnický historiografický koncept chápající české divadlo jako divadlo hrané v českém jazyce, takže dnes historici divadla zkoumají české divadlo v celé šíři divadelních projevů v českých zemích.

Středověké divadlo

Rozvoj českého divadla úzce souvisí s upevněním křesťanství v českých zemích, kdy se na českém území objevily první divadelní pokusy. Tyto divadelní začátky tak potvrdily české spojení se západní kulturou.

Čeština se prosadila již v tzv. v profánním divadle – jokulátoři (tj. kejklíři, 12. století). Brzy se začala prosazovat i v tzv. liturgickém divadle (např. Hra tří Marií) z těchto her se postupně vyvíjely hry se zcela světskými tématy (např. Mastičkář).

V 16. století do českých zemí pronikal humanismus, který přinesl nový zájem o divadlo, ten se nejprve projevil na pražské universitě (zde se hrálo již v r. 1535) a teprve později se zájem rozšířil do dalších škol a mezi lid. Zhruba od roku 1550 navštěvovaly české země anglické kočovné společnosti, to samozřejmě vedlo k rozvoji dvorských slavností, tím se světové divadlo dostávalo do povědomí české šlechty.

Tvorbě v českých zemích dominovala nejprve latina, později se prosadila i čeština, tato tvorba již byla poměrně silně ovlivněna cizími vzory a tím pádem humanistickými myšlenkami, proto hovoříme o tzv. latinsko-českém humanistickém divadle.

České divadlo po roce 1620

V tomto období jezuité prosadili latinsky hrané hry – jezuitské divadlo. To znamenalo, že se zde hrály velmi kvalitní hry, což ale bylo na úkor české tvorby. Tyto hry byly často protireformační a tak i napomáhaly rekatolizaci českých měst.